Tak a teď vážně,
milé KOČKY,
co mi je platné, že si koupím hezké oblečení, klobouky, rukavice, kabelky, hedvábné šátky, když neseženu hezké, pohodlné, kožené, měkké - ale bytelné, které něco vydrží, vhodně barevné boty, možná, občas, ty letní ano, ale na zimu, abych nosila snad pánské? mám velkou nohu, věk se mi podepsal na klenbě, také v mládí často nošené vysoké podpatky řekly své, ( ta mladická nerozvážnost )...a výrobci se nijak nesnaží svými botičkami oslovit velkonožky, asi nestojí o penízky, které bychom my, vyšší holky, byly ochotny za kozačky a kotníčkové botky utratit.
Ano, už slyším o prodejnách v Praze, kde mají velká čísla, ale buď mají děsné modely, nebo jsou boty tvrdé a nedá se v nich chodit...
( světlou výjimkou jsou prodejny ve Žďáru nad Sázavou u nádraží a v Moravských Budějovicích, kde se mi opakovaně nákup vhodných botiček zdařil, ale jezdit na nákupy přes půl republiky vždycky nejde ), závidím jen jedno a to je ...malá noha!
Ale pozor, v Drážďanech jsem viděla takové, ze kterých mám dodnes tik, přesně takové by se mi hodily, líbily a nadělala bych s nimi parádu a ještě měla nohy v zimě v teple. K mému kožíšku jako dělané! Ouha, jen měli ty největší o číslo menší, než potřebuji. Jak smutné.
Dodnes se mi ,,o nich zdá,, - krásně světle hnědé, měkké, kožené, polovysoké kotníkové, s kulatou špičkou, po vnější straně pošité lístečky...na vnitřní straně zip. Naprosto dokonalé.
Od malinka jsem na boty a kabelky ujetá a tak se mi nedivte, zima téměř na krku a já jsem zatím bez kozaček.
ááááááááááááách jo.
( když vidím prvorepublikový film a v něm ženy v botičkách na nepříliš vysokém podpatku, šílím...)