Nerada to dělám, ale jednou si to dovolit můžu:
máme tu významné výročí a já si celý život připadám jako nenápadný a celkem anonymní historik/amatér.
Totiž čtu a bádám si o různých dějinných souvislostech a událostech,
zajímalo mě od mládí od Egypťanů, Řeků, Římanů až po 2.sv.válku úplně všechno.
A taky o První republice jsem slyšela od babiček a něco málo z dějepisu.
Jak jsme byli po rozpadu Rakousko Uherska úžasná republika, vyspělá a úspěšná ekonomika,
ale byly i problémy s menšinami,
učilo se za mého mládí o krizi v r.1929 a střílení do dělníků,
a taky je mi jasné, že když se někdo narodil do bohaté rodiny, měl jiné starosti, než moje babička, která měla 4 děti, manžel jí ve věku 33 let umřel na souchotě a ona měla zaměstnání jen příležitostné - posluhovala.
Tenkrát se nedalo jít na úřad a dostávat pravidelné dávky jako dnes!
Tatíčka Masaryka osobně potkala a nedala na něj dopustit. O prezidentovi Benešovi hovořila také s úctou.
Jenže ona brečela i když zemřel Stalin a za chvíli i Gotwald.
Tak se raději budu držet původní myšlenky na toto výročí:
vždy v tyto dny jsme - dokud jsem pracovala v jedné firmě v Praze - jezdívali od ROH na pár dní na Šumavu,
bydleli jsme v jednom internátu v Sušici, ( učni měli volno )
a za ty (třeba) 4 dny jsme se vždy ráno, po snídani, nechali busem odvézt někam do hloubi Šumavy a pak
šli na obligátních 20 - 25km výlet.
Ze Železné Rudy, kolem jezera Laka do Prášil, pak nás bus zase odvezl do Sušice na večeři a to jsme - sice zcela zmožení a unavení - ještě v partě vyráželi do sušické hospody, kde se debatovalo a popíjelo.
Další den se vyráželo zase jinam. ( bez ohledu na puchýře na patách )
Během několika let jsem takto s ostatními stejně postiženými poběhala Šumavu křížem krážem a vždy 28.října si na to vzpomenu a stýská se mi. Dnes bych takových km za den už neušla, ale polovičku asi jo.
Měla bych to zase jednou zkusit.
Od Čeňkovy pily k Antýglu jsme to i s mužem šli tolikrát!
( to jsem vám,
milé KOČKY,
neřekla, že jsem tam pak jezdívala pilně soukromě? )
Březník, Poledník, různá jezera, Modrava, slatě, Kvilda, Borová Lada, Prachatice a Volary. prameny Vltavy...nejhezčí byly ty podzimní barvy, prales a výhledy z Boubína.
A Sušku ( Sušici ) mám ráda dodnes. Když si sednu nahoře na kopečku před kostel a podívám se dolů do města, nebo přes údolí na Svatobor, cítím se skvěle.
Zajímavé bylo to, že na těch výpravách s kolegy z práce se cestou bavil postupně každý s každým a bylo veselo a ušli jsme to jako nic.
Tak si,
milé návštěvnice mého blogu,
užijte dnešní sváteční den, změnu času na zimní, normální,
a milovníkům Šumavy přeji pevné, pohodlné boty a hodně volného času na tůry po této zajímavé části republiky.
