Odvážila jsem se dnes ráno jít do obchodu, že si dokoupím nějaké drobnosti.
Po cestě jsem přemýšlela, jestli mě to tu na světě tak moc baví,
abych si i nadále přála tu být třeba do těch proklamovaných 99 let.
Na stromech vlajou igelitové tašky, mladé, krásné holky mluví jako dlaždiči,
mladice jede s kočárkem a hulí u toho jako fabrika...to a jiné takové jevy mi vadí,
že jí z krátkého trika lezou špeky je mi ale,
mezi námi,
milé KOČKY,
srdečně jedno.
V obchodě se mi kupodivu spravila nálada.
Měli tam totiž kytky, několik různobarevných kytic tulipánů, zlaté narcisy a takové velké kytice všehochuti.
V únoru jsem k svátku a k narozeninám dostala dárky a na kytku od muže peníze, abych si sama vybrala.
Protože nejprve několik týdnů viroza, pak lítání po doktorech a hrozila hospitalizace,
tudíž jsem s nákupem kytky čekala, až budu doma a pořádně si ji užiju, no né?
Takže to dopadlo tak, že k svátku mám čerstvě tmavou orchidej, k narozeninám barevnou kytici,
vybrala jsem tu do růžova, i když měli i do mé oblíbené žluté.
Je jako naše manželství: pestrá a divoká.
Orchidej jsem dostala i od sestry, tak mám na stolku hned dvě a v ložnici na okně jich kvete několik.
Navíc přišel na návštěvu malý Honzík a zase naskočil ten pověstný optimismus,
co se mi cestou do krámu někde na křižovatce ztrácel -
můj svět je zase ( téměř ) v pořádku.
