Všímám si rozdílů - holčičky a kluci jsou opravdu každý jiný.
Když hlídám Honzíka, pětiletého kluka, vidím, jak inklinuje k různé technice a kreslí náklaďáky, autobusy, ptá se dědy na letadla, vlaky, tramvaje a tak.Zajímá ho kde co, hlavně, když to má kola, nebo co největší kola!
Včera a dnes se u nás ,,doléčovala,, osmiletá Anička, jeho sestra, měla minulý týden bolavé ouško a ještě dva dny neměla jít do školy.
Jaká změna proti chlapci: přinesla si panenku, upletla jsem jí na ni šatičky a uháčkovala sukni, rázem byla jiná témata na přetřes. Řešily jsme účesy, řekla si, co má ráda k jídlu, prostě jiný věk a jiná osobnost.
A že je holka, tak i drby byly - něco málo o dětech ze školy,
a pak: mají ještě sestru o tři roky starší, tedy jedenáctiletou a na tu mi Anička leccos řekla, jak ji někdy M. zlobí a jak si s ní hraje více Honzík, než sestra - starší sourozenec.
Moc dobře to znám, já, jako nejstarší ze šesti dětí o tom něco vím!
Maminka si ji kolem 15té hodiny odvedla a rázem je tu divno - bude mi chybět, ta malá ROZUMBRADA.
Asi to znáte také,
milé KOČKY,
ty řeči s malými dětmi.
Líbí se mi, že se zeptají na cokoli a spokojí se s odpovědí, která má hlavu a patu, je-li úměrná jejich věku:
Anička:
babičko, kde máš ty červené vlasy?
já: Aničko, snědla jsem nějaké léky, vlasy mi vypadaly a tak si je nebarvím, až nebudu muset léky jíst, tak mi vlasy narostou a pak si je třeba zase nabarvím.
Anička: aha!
Hotovo!
