uvažovala jsem, zdali mám o tom tady psát, ale jo,
ať se taky pobavíte.
Minulý týden mi dcera napsala smsku, zrovna jsem procházela náchodským zámkem,
zdali bych se mohla tento týden ve středu zúčastnit výzkumu paměti,
tak jsem jí chtěla udělat radost a kývla jsem na to.
Tudíž jsem musela ve středu dřív vstávat a dojet do Prahy a na Jižňák,
tam se podrobit třem testíkům,
čekala jsem to horší, nakonec mi to připomínalo dětskou hru na táboře...,
ale! legrační bylo, že mi paní magistra na závěr sdělila sladké tajemství,
že ve svých 72 letech mám paměť dobrou a z lidí, kteří tam byli ten den také,
jsem na tom téměř nejlépe.
Jestli nezkreslila výsledky a mluví pravdu, jsem se sebou spokojená a odcházela jsem odtud trochu napřímenější a veselejší.
Každému to udělá dobře, když je pochválen?
Když jsem tam jela, říkala jsem si, že taky musím být u všeho a k čemu to bude a nakonec jsem ráda, že jsem test podstoupila.
Manžel na to pravil, že by naopak bylo lepší, kdybych si míň pamatovala
( že bych na něj nevytahovala staré průšvihy? ) - to je fór!
On sám si cvičí paměť každý večer, neb jde ležet v devět, do deseti luští křížovky a pak do pěti do rána spí.
Tak to dělá od chvíle, kdy odešel 1.5.2002 do důchodu.
Trochu stereotyp, ale jemu to vyhovuje.
Já si paměť netrénuju a jen si čtu a hledám v mapách a plánuju výlety...
ale zapisuji si úkoly, nákupy a škrtám to udělané.
A teď? - Jdu uvařit kávičku, dáme si k tomu čoko begické!
