Jela jsem na zájezd do této přímořské země natěšená, znala jsem to z vyprávění a bylo to v září 1999.
Všichni ostatní básnili o Dubrovníku, o Splitu, o Istrii.
My jsme dostali cestou k moři trochu ťafku při pohledu na vypálené domy a vraky aut po nedlouho předtím skončené válce v okolí Nového Knína. Vůbec se místní nesnažili ty hrůzy skrývat.
Nicméně, když jsme z busu vystoupili v Primoštenu, dýchnul na nás solí provoněný horký vzduch s velkou dávkou vůně borovic a byla jsem ztracená.
Na zájezdu nás postupně vzali na Slapovy Krky, do městeček Kaštel, Trogir, Šibenik,
Makarská, také do Dubrovníku, a jak jinak, k jezerům Plitvickým.
Nevím už, jestli to bylo poslední den před odjezdem, ale zažila jsem zajímavou situaci.
Byli jsme ve Splitu a měli jsme tu dost času na prohlídku, nejen Diokleciánova paláce, já jsem moc chtěla na zvonici, ale už jsem neměla peníze, vše jsme doutratili na tržišti nákupem vína a pod.
Co taky s kunama pak doma?
Známý, který tu byl s námi, našel na nábřeží 7 kuna! a to byla právě cena vstupu, dal mi je a ještě mi půjčil svůj nový digi foťák, který koupil před odjezdem z ČR, přesně 9.9.1999 ( proto si to pamatuji ) a já jsem šla. - ukázal mi jen, kde se to mačká !tehdy moc lidí digitální fotoaparát nemělo.
Měla jsem na návštěvu zvonice už málo času, vystoupala jsem pár schodů a pak vešla do středověkého vchodu - vchod nízký a úzký, já vysoká, bacila jsem se do hlavy, až mi lítaly jiskřičky kolem hlavy jako sv.Janu Nepomuckému, napadlo mě, že se vrátím, ale pak jsem přijala bouli na čele jako daň za svou tvrdohlavost a šla,
kdo ví, kolik je tam schodů, jistě uzná, že jsem docela nebojácná, cestou jsem cvakala půjčeným foťákem co bylo v dohledu a věřte mi,
milé KOČKY,
že tohle jsou fotky, které mám hodně ráda.
Už jsem od té doby na té zvonici byla i později, ale stejně nejvíc vzpomínám na svůj prvovýstup.
A zase se potvrdilo, že nadhled je to pravé, co lidi potřebují, že?
