Dost často se mé plány musí posunout nebo měnit, stejně jako dnes: měla jsem jet do Prahy řešit několik důležitých úkolů, nejen k doktorům, ale vše se přesunulo na čtvrtek a tak mě manžel vzbudil na pátou a byla jsem vržena jako kostka do života, po ránu slepá jako koťátko, jen jsem se umyla, nasnídala a davaj na jih. Měla jsem v plánu vidět a vyfotit tam několik památek, kde jsme dosud nikdy nebyli, ale nepovedlo se vše uskutečnit. Až k Táboru ( běží liška a nese pytel zázvoru ) jsme dojeli v pohodě, ale hned první památku, tentokrát technickou, jsme nešli navštívit, neb nebylo kde zaparkovat a tak jsem vám ji nafotila jen z internetu:
Železniční viadukt přes řeku Smutnou stojí u samoty Kvěchov, na katastrálních územích Božetice a Sepekov v okrese Písek na železniční trati 201 Tábor – Ražice v km 21,510, asi 1,5 km západně od stanice Sepekov a zástavby Sepekova. V roce 1988 byl zapsán do Ústředního seznamu kulturních památek České republiky.
Moc zvědavá a léta natěšená jsem byla na poutní areál v Sepekově, bohužel byl zavřený, obdivovali a fotili jsme pouze zvenku, otevřeno mají jen pá,so, ne.
Poté jsme se přesunuli ke klášteru v Milevsku, který jsme již navštívili vícekrát, tentokrát jsme se šli projít i do města.Tady můžete vidět leccos, záleží,
milé KOČKY,
na vás, co vás zajímá, třeba park před klášterem voněl, právě kvetly lípy, na nich spousta včel, Je tu dvouobloukový mostek, na něm socha a kříž, Později nám začalo být horko, a to nejen z množství objížděk, měla jsem v plánu navštívit ještě jednu velkou zajímavost směrem k Týnu n.Vl., ale to si ponechám na jindy, abych tu měla jednou čím překvapit. Dohodli jsme se tedy a jeli na oběd do Opařan a pak na silnici směr Tábor - Praha, nabízené varianty na trasu přes Písek a nebo přes Chýnov a Pacov byly zamítnuty. ( Já mám totiž jeden hlas a jeden poradní a manžel dva, tak mne kdykoli přehlasuje ).
V klášteře v Milevsku jsem byla prvně asi před dvaceti lety a dost se od té doby změnilo k lepšímu!
Pár snímků z města:
Bylo dusno a proto jsem využila Votice, které byly na trase a trochu jsem si je prošla, zatímco manžel seděl v autě ve stímu stromů a telefonoval s bráchou, jenž si hověl v Lobendavě.
Nafotila jsem si klášter a náměstí, lákala jsem manžela do Motýlária, ale nepovedlo se. Dušená ve vlastní šťávě jsem se vrátila do auta... vystartoval a odvezl mne domů. Bylo to fajn.