Bylo nebylo - jarní

 Když má být příspěvek jarní a přitom pohádkový, musí v něm být něco neobvyklého, případně něco kouzelného, jinak by byl všední a to ani my, milé KOČKY, všední nejsme a být nechceme.

Proto sem dám jako díl třetí něco, co se neokouká a málokomu by přineslo zachmuření nebo snad špatnou náladu:

u nás v obci vysadili docela nedávno do trávníků cibuloviny a to bylo první jaro něco tak krásného, že se hned tak podobná svítivá krása nevidí ( pokud zrovna nejedete v dubnu do Holandska ). Já jsem chodila v ty dny denně ven s fotoaparátem, hlídala jsem totiž jednoho malého cvrčka a tak jsme se procházeli po parku a teď, právě v tuhle chvíli, se můžete kochat tou krásou i vy, jak dlouho chcete! Mávneme proutkem a je tu jaro, co na tom, že to venku možná vypadá jinak, ale nebojte, ono vždy nakonec přijde. Čápi přiletí a vše se zase zazelená a i ty ovocné stromy rozkvetou:

Rozdávat radost, když mě to nic nestojí, to je moje hobby.

Bylo nebylo - zimní

 Já, stará babička, mohu pozvat vás, 

milé KOČKY, na Bylo nebylo,

 tentokrát si dáme pohádku zimní, pamatuji si, jak jsem mívala jako holka strašidelné představy po andrsenovkách, to Božena Němcová měla pro mne jiné půvaby. Nevím, čím to je, ale pro mne hezká zima jsou obrázky pana Lady. Kostelíček na vršku, zasněžená stráň plná dětí se sáňkami, psi běhající mezi nimi a případně ponocný, troubící na roh...jo a i když já k tomu sklony nemám, zabíjačka musí v zimě být. V mém pohádkovém podání je zima třeba tohle:

být to do modra, řeknu: Šmoulové!:

Tak dobrou noc a nechte si něco hezkého zdát.

Bylo, nebylo - podzimní

Jak sedím doma, napadají mě z toho šedivého dne samé blbiny. Třeba teď jsem si vymyslela, že udělám 4 dílný seriálek a to - pohádkový. No, nebude to o čertech, ani o zlatovlasých princeznách, natož o líném Honzovi za pecí a buchtách, i když, 

milé KOČKY, kdo ví?! 

Aby to bylo trochu učesané, zkusím to udělat laděné jako jarní, letní, podzimní a zimní - a komu se to zalíbí, může si zašeptat: to je pohádka!

Tak tedy, zkusíme začít podzimním příběhem: 

Vzala jsem sestru Helenu a jejího vnuka Honzíka na výlet, dojeli jsme vlakem do Svoru a vystoupali jsme na Klíč, což je zdaleka viditelný špičatý kopec, ze kterého bývá vidět až do Krkonoš! Takže Honza tam figuruje a dvě buchty také! Když jsme se na vrcholu dostatečně výhledy pokochali, vydali jsme se na cestu přes kopce a lesy do Kytlice a odtud nás čekala cesta vlakem do Děčína, já ovšem jsem si musela nastavit cestování o jízdu domů,  do N.

Svor:

vidím v dálce město veliké: Nový Bor...

na tomhle by Pyšná princezna kopec nesjela:

blížíme se ke Kytlici:

A zítra? milé KOČKY? něco od ledu?