Bylo mi divně a smutno, několik týdnů jsem si říkala, že se podívám do Děčína, města, kde jsem tři roky studovala a denně z Benešova n.Pl. dojížděla vlakem do SVVŠ - zakončené maturitou - v r.1966! takže - návrat do náruče mých mladých let...
Byla jsem po viroze ještě nalomená, ale sluníčko ve čt 16.11.23 ukázalo hezkou tvář a modré nebe slibovalo pěkný den, skočila jsem tedy v poledne na vlak, doma vše nechala v běhu ( pračku a manžela ) a jela do Děčína. Mockrát jsme Děčín navštívili, ale tentokrát jsem si řekla, že si tam zajedu sama, až bude slunečno a pofotím si Děčín jinak, po svém, nikdo mne nebude nahánět a spěchat na mne...no, pěkné nápady, ale pak je vše jinak, jako vždy.Cestou na vlak jsem telefonovala se sestrou a prozradila jí cíl cesty a ona, že se ke mně přidá, přistoupila v Ústí n.L. a jely jsme dál spolu.
Sice mne trochu chvílemi zdržovala, protože nejméně třikrát potkala nějaké známé, ale já jsem se nedala a zatím cvakala snímky, dokud bylo světlo, měla jsem na to 2, slovy dvě hodiny, než se setmí. A než pojedu zpátky. Jak se mi to případně povedlo nebo ne, můžete, milé KOČKY, posoudit tady:
Muzeum a pověstný památný jinan dvoulaločný:
Zlepšila jsem si náladu, pofotila spoustu míst a protože je fotek hodně, dovolím si zbytek vybraných přinést až zítra, milé blogerky.