Když mi není zrovna nejlépe, mám na to recept: sednu si do postele, podložím se polštáři a pouštím si filmy, své vlastní, natočené do hlavy na zájezdech, a podle potřeby si je můžu kdykoli přehrát, nevěříte, milé KOČKY?
Zkusím vás přesvědčit.
Obvykle na zájezdu fotím, a zároveň se snažím hodně si zapamatovat. Ovšem, když jsem jela do Bretaně, manžel mi den před odjezdem vnutil kameru a udělal mi asi 10 minutovou instruktáž, která páčka je na co dobrá ( do hodiny jsem to úspěšně jako naprostý technický antitalent zapomněla ) a druhý den mi dal pac a pusu a těšil se na pár klidných dní. Já jsem tehdy u mne nezvykle málo fotila a snažila jsem se kameru neztratit, nepoškodit a občas i něco natočit. Po návratu mi nejen manžel - dokonce i známí vyslovili uznání, že na začátečníka to video ( celé tři kazety ) nevypadá vůbec špatně. Prostě jinými slovy mě zařadili někam mezi p.Formana a p.Felliniho. Málem mi vnutili myšlenku, že bych mohla natáčet pro National Geografic.
Ale stejně jsem zůstala u dalších zájezdů raději věrná fotoaparátu. Jako úvod by to mohlo stačit - tento týden byl poněkud náročný a tak jsem si ty moje filmy pouštěla docela často a jeden z nich si nyní díky fotkám dáme spolu? Zvu vás, milé blogerky, na jiný zájezd - ne do té Bretaně, ale do jižní Francie:
Tento zájezd byl obzvlášť povedený, jelo hodně žen z Moravy, dovezly si víno a později dokupovaly od místních a každý večer zpívaly moravské písničky, což obdivovali jak účastníci zájezdu, tak místní.