Pozdvižení

Musím se smát, i když vlastně téměř není čemu,

protože jsem teď ta ,,padací babička,, - vodí mě manžel, pokud už někam musím jít,

za ruku.

A sousedky, převážně vdovy a neúnavné pozorovatelky přes záclony,

které jsou - řekněme - o 15 let starší než já,

mají pohotovost,

nejspíš se domnívají, že prožíváme v našem manželství renesanci,

sepnulo se jim

1.máj + kvetoucí stromy, naše vodění se za ručičku a pomalá chůze a BYLO TO.

O mém blogu nemají šajn, počítač nemají a tak se nedočetly o mých zdravotních potížích a pravém důvodu a já jim to říkat nebudu.

Pravda, byly doby, kdy manžel po práci rybařil, já jsem za ním jezdívala kvečeru na kole s menáží a vydrželi jsme na tůni klidně do 23hod.,

komárům jsem tam znepříjemňovala život malým čoudivým ohýnkem, pod nímž se nám dělala večeře...

( znáte? : dáte masíčko, papriky, cibuli, rajčata do alobalu a nad tím delší dobu přikládáte klacíky na ohníček )

pak manžel 1.5.2002 odešel do důchodu a vše se trošku změnilo,

každý z nás měl jiné priority,

manžel si hrál se svými hračkami: radiostanice, počítač, TV,

já se svými:

práce, domácnost, cestování, knížky, a pilné ježdění za vnučkami.

I pak jsme občas chodívali s mužem na večerní procházky kolem Labe, ale ...

posledních 15 let to bylo málokdy...

a najednou tohle - babky jsou ve střehu.

A já?

Milé KOČKY,

klidně se s ním budu vodit za ručičku, i když už padat nebudu.