Temná minulost

Když mě Kitty vyzvala, abych psala o některých svých zážitcích z minulosti, řekla jsem si, proč vlastně ne?

Změnit to už nelze a tak tady máme jeden hodně starý:

Jezdily jsme s dvěma kolegyněmi do práce vlakem do jedné vesnice mezi N. a Prahou a přestěhovali nás,

náš odbor, v devadesátých letech, do Prahy.

---

V té době měla jedna ta kolegyně šamstra z Prahy, který vždy v pátek naklusal s taškou prádla ke kolegyni domů, kde bydlela coby vdova s dospělým synem v garsonce.

On byl rozvedený s dvěma dcerami okolo 16 let, které u něho nebydlely.

Kolegyně mu o víkendu prádlo vyprala, usušila, vyžehlila, navařila, něco dobrého upekla, a on se tři dny díval na televizi, odpočinul si, pomiloval se, v neděli večer se spokojeně odebral do svého bytu v Praze.

Jak dlouho to takhle fungovalo s jistotou nemohu tvrdit.

Bylo jen otázkou času, kdy kolegyni dojde, že chlap se u ní má dobře, nic jí neplatí a je to koule u nohy.

Časem se jí to začalo zajídat a jednoho dne mu řekla, že se s ním rozchází, nám to ve vlaku povídala, že ji nikam nevezme, v Praze za kulturou nebo nějaký ten dárek, že by přinesl, že by jí na vodu a el. přidal, prostě jí ten sex přišel drahý.

My jsme jí to nijak nevymlouvaly, každý musí sám vědět, co a jak.

Jenže, začaly problémy.

Milé KOČKY.

Milý pan Nápadník začal po ránu chodit na hl.n. v Praze kolegyni naproti a otravovat, denně několikrát telefonoval kolegyni do kanceláře, odpoledne zase znova a tak to šlo pořád dokola, několik týdnů, sliboval, přemlouval, prudil.

S námi jezdíval ráno i jeden obézní železničář a ten tohoto Milouše už měl plné zuby a jednoho rána ho popadl za límec a před hlavákem ho hodil ( doslova) do roští a řekl mu cosi výhružného, Panáček se pěkně odřel a naštval.

Kolegyně už měla nervy na pochodu a nevěděla si rady.

Jednou ráno mi sdělila, že ten Lupínek jí doma, ještě když měl klíče od jejího bytu, našel nějaké staré doklady od doktorů a ofotil si je a všem v paneláku u kolegyně ten papír, kde bylo napsáno, že se léčila po smrti manžela na nervy, nastrkal do schránek.

A tady se mi zatmělo před očima a naštvala jsem se zdravě já. I když mi do toho nic nebylo, jenže povídejte mi to.

Měli jsme v podniku nějakou pracovnici/psycholožku a to jsem využila. Zjistila jsem si číslo do podniku toho Nápadníka, zavolala jsem jeho šéfovi a vše jsem mu stručně a jasně popsala. A co jako máme dělat? jen se přiznám, že jsem řekla, že jsem ta psycholožka! a že se mi ta dotyčná kolegyňka svěřila s problémy.

A děly se věci. Jeho šéf si nechal vyjet telefonní hovory z jeho čísla, vše mu nechal do koruny zaplatit, zjistil, že si ráno bere hodinu volna, aby mohl chodit na to nádraží a tak dále.

Prostě mu jasně řekl, že jestli toho okamžitě nenechá, vyhodí ho a to by v jeho věku v té době bylo velmi nepříjemné!

Navíc mu sdělil, že to oznámí policii a kdo ví, co ještě. Okamžitě vše ustalo a najednou jsem já vychladla a měla nepříjemný pocit, že jsem šla za hranu, nezbylo mi, než jít za tou psycholožkou a vše jí sdělit.

Šla jsem tam s malou dušičkou, ale ona mi řekla, že v podstatě by to neřešila jinak. A vše bylo ok.

Dost se mi pak ulevilo.

Zavolala si také kolegyni, které se to týkalo a dál pracovaly už jen spolu.

O tom pánovi už jsem nikdy neslyšela.