Poznávací znamení

Až tento článek a fotku uvidí kolegyně Jana, bude jí jasné, že se mi stýská.
Po zájezdech, po výletech.
( tady vidíte,
milé KOČKY,
jak jsem ješitná, že si myslím, že Jana se na můj blog občas podívá )
Jako poznávací znamení je níže umístěná fotka mého příručního zavazadlíčka,
na doklady a peníze a fotoaparát.
Na jednu rtěnku, zrcátko, kapesníčky, případně větrový bonbon.
Batoh s jídlem, pitím a jinými potřebnostmi mívám v busu pod nohama a nechávám jej v busu i když jdeme do města nebo jinde na prohlídku.
Tuhle taštičku si beru sebou.
Ta by mohla vyprávět.
Třeba příběh, kdy jsme ve měste Sarlat chtěly posedět v restauraci,
dát si něco malého a skleničku vína,
a číšník, který neuměl česky!,
nás posadil ven ke stolku na chodníku, líbilo se nám tam, ale nechápali jsme,
pak, později, nám paní průvodkyně vysvětlila, že pití se v době oběda odehrává jinde!
Jo, člověk se pořád učí.
Někde vám ve Francii kafe v poledne jen tak neuvaří.
Proč já se neučila? s těmi pár slovy rusky a německy, co si ze školy pamatuju, toho na západě moc nepředvedu a francouzsky a anglicky neumím.
Ještě, že to kafe a dort zvládám, sklenku vína jsem si dokázala také koupit.
Jednou jsem si v Bretani málem koupila kalhoty!
To by bylo video na blog, kdyby ten rozhovor rukama nohama mezi prodavačkou a mnou někdo natočil!
Hezký, pondělní podvečer přeji.