Labuž

Kde se vzalo, tu se vzalo, v mém slovníku slovo labuž, asi jsem to pochytila od Kaisera a Lábuse nebo tak nějak podobně.
V každé domácnosti jistě existuje nějaký název pro jídlo, které máte rádi a nikdo jiný ho pod tím nezná.
Já jsem si ho uvařila dnes,
milé KOČKY,
manžel žádal jen uvařit brambory, na to máslo a nastrouhaný balkánský sýr, haldu sýra.
Jenže to máme na jeho přání každou chvíli a už mě to nebaví!
Tudíž jsem si k bramborům udělala něco podle svého gusta,
rybu, bílou rybu, tresku, dám na olivový olej nebo na máslo, na pánev, posypu kmínem, solí, přidám majoránku, provensálské koření, trochu mleté papriky a okolo dám rajčátka, papriky, klidně i tři barvy, na plátky cibuli a pár česneků a dusím. 
přikryju skleněnou poklicí a pozoruji:
Ryba si lebedí a natahuje do sebe chutě ze zeleniny, pak ji zkropím notnou dávkou citronové šťávy a za chvíli poté, co rybu otočím na druhý bok, mohu obsah pánve ( té na plotně!), přesunout na vařené brambory, posypat pokrájenou, zelenou, kudrnatou, petrželovou natí, otevřít tokajské bílé a jedem, labuž je na světě.
To je daleko lepší chemka, věřte mi!
Okénko pro zvědavé:
okoukáno ve Francii u stolu, mezi hosty jedné restaurace.
( někdy mám pocit, že frantíci dokáží sníst vše, co se hýbe a co vyroste )