Nejsem Matka Tereza

Milé KOČKY,

když jsem byla malá holka, táta vždy říkal, nech si ty řeči, v Moskvě jsi nebyl a šedesát ti taky nebylo 

 ( byl totiž vtipný a myslel to ironicky ) - o Moskvě a tamních praktikách si myslel své. Třeba v r.1956 jsme leccos jako děti slyšely!!!

V únoru, jestli se dožiju, mi bude sedmdesát tři roky a tak si tady můžu trochu pustit pusu na špacír. Ne, nejsem Matka Tereza, v životě jsem udělala i spoustu chyb a ne zrovna chvályhodných činů, ale snažím se, ač nejsem věřící, abych jednou, až pocestuju na svůj dlouhý výlet, nemusela ničeho litovat. Všímám si, že spousta lidí, když zestárnou, začínají se chovat jinak, někdy i divně. Nejde o to, že jsou méně zdraví, ale nechtějí si přiznat, že třeba špatně slyší, nechtějí se svými neduhy nic dělat, jsou nedůtkliví a nepřejí si o tom, co je trápí, ani mluvit. Začínají se i zavírat do sebe a u některých dokonce vylézají jejich do té doby ukryté či potlačované vlastnosti. Na mne to dělává dojem, že ženy se po šedesátce většinou vrhnou na své koníčky, na které neměly předtím dost času, starají se o vnoučátka nebo o zahrádku, pletou, háčkují, mění mnohé v bytě, aby to měly doma na stará kolena hezké, vrhnou se na cestování a znám i několik případů, že se rozhodly ke studiu na Univerzitě třetího věku...a také znám chlapy, říkám jim familierně Bručouni, kteří jako kdyby vinili ze svých pohasínajících úspěchů a odcházejících sil celý svět. Místo, aby se radovali, že už nic nemusejí, jen si užívat každý den. Aby byli rádi, že vidí, trochu slyší, mohou jít třeba se psem a nebo s odpadky, že jsou nějak užiteční, že jim je rodina vděčná, když dojdou brzy ráno pro čerstvé housky, nebo pozdě večer přijdou manželce naproti k busu, pokud přijede odněkud s kamarádkou z divadla. Nechápu, proč chlap, který si celý život nechá posluhovat od manželky, kterou si sám a dobrovolně vybral, nedokáže této ženě říct něco mazlivého a příjemného, zato v hospodě toho napovídá s kámošema z mokré čtvrti. ( můj tedy do hospody nechodí a nepije, ale je také velmi odměřený, skoupý na chválu, není divu: musím se občas pochválit tedy sama, že? ). My ženy jásáme nad  každým zatlučeným hřebíkem a splněným  úkolem, který byl ,,na stole,, i několik let. 

Tohle koronaobdobí nabízí i poskytnutí mnoho pomoci pro potřebné, nemusí se pomáhat nutně jen sirotkům v Africe a Indii, myslím si, že i pohlídat děti sousedce nebo vzít sebou na výlet dítě příbuzných stojí za to. Budete mít dobrý pocit vy a také to dítě. 

Co takhle každý den jeden malý dobrý skutek?

A pozor, bude zima a mnoho lidí nemá bydlení, tak až budeme uklízet skříně a botníky, mysleme na ty lidi, že by se jim mohl starší, teplý kabát hodit. 

kdyby někdo nevěděl, proč citrony: kyselé téma, přeci

Poslední dobou se bez ohledu na koronavir valí samé špatné zprávy, ale někdy nevím, co je dobré a co špatné, operace páteře - je to dobré nebo špatné? Dvě kolegyně a kamarádky jsou po operaci, prožívají bolesti a různé peripetie a ještě ty šachy ve špitálech ( třeba Bulovka ) a k tomu ta omezení, je to zkouška? Už vím, co to je se obrnit a neztrácet optimismus, ale je to fuška, řeknu vám!