Včera jsem jela odpoledne domů od mladých a to znamená vlakem z okraje Prahy do centra, pak metrem na Ládví a honem nahoru k busu.
Nu, už tam stál a byl těsně před odjezdem, tudíž jsem ukázala průkazku a zasedla na ,,bezpečné,, místo. V hlavě se mi převalovaly myšlenky na vnučky a celkem jsem byla ukolébána pohodičkou, která mne objala při setkání s nimi, po té době karantény.
Ve střehu jsem byla, až když bylo pozdě. Za Líbeznicemi jsem totiž zaznamenala odklon z normální trasy a vida, pak jsem si všimla, že sedím v busu s osmičkou na konci, ale jede jinam, než potřebuji.
Prostě to bylo jiné číslo busu s osmičkou na konci!!!
Celkem rychle jsem vyhodnotila situaci:
mám dvě možnosti - buď na první zastávce vystoupím a prvním busem se vrátím do Líbeznic a přesednu tam na nějaký náš bus, který pak pojede
nebo dojedu na konečnou téhle linky a ty dva km, které dělí tu obec od jiné, na naší trase, dojdu.
Ještě, že mám ten zeměpisný přehled, hihi.
A jela jsem tedy až na konec, tady vystoupila a vydala jsem se pěšky ke Kojeticům. Po chvíli mi zastavila paní v modrém autíčku a prý: nechcete svézt?
Ptala jsem se, kam jede a že do Kojetic. Ráda jsem nabídku přijala, i když bych to i došla, počasí bylo pěkné, jarní.
Paní, po zjištění, kam potřebuji, mi řekla, že mě doveze až k nám.
Po cestě mi vyprávěla, co se její rodině den předtím stalo ( tragédie )
a tak jsem se stala nezaslouženě její vrbou.
Každopádně to byl zase jeden zážitek, kterých se mi stávají desítky.
Takové malé dobrodrůžo.
Milé KOČKY:
( v nouzi bych to řešila tak, že bych zavolala manželovi a ten by si, jistě ochotně!!! pro mne dojel naší škodověnkou ).
omlouvám se, ale snímek našeho auta v letním hávu jsem nenašla
