Zkušební vzorek

 Tak nějak by se to dalo nazvat, když se mým rodičům 16.února 1948 narodilo první dítě a rovnou holka. Moje babička, mámy máma, to měla z první řady, neb jsem se narodila doma. A hned jsme si s babičkou Annou padly do oka. Měla jsem ji velmi ráda a ona mi to oplácela, nebo to bylo obráceně? Jestli jsem s někým hodně chodila do kopců a do lesa, tak to bylo s ní, ona mě naučila názvy bylinek, pamatuji se, jak mi nakázala sedět tiše na pařízku a opravdu, slibovaná liška přišla. Slyšely jsme v lese nad Verneřicemi houkání parníku z Děčína, na pasekách poletovali motýli, o kterých si dnes můžeme jen nechat zdát. Možná byli tak velcí jen proto, že já jsem byla tak malá?

Milé KOČKY,

dnes už babička sedí někde na obláčku a diví se, co mi brání v rozletu, nikdy neslyšela o nějaké malém viru, který nám všem hodí na dlouho brzdu. Jasně vnímám, jak jiný a snadnější jsem zatím měla život já, na rozdíl od babičky, která ovdověla v poměrně mladém věku a prala se se životem v závěsu se čtyřmi dětmi, ( nemluvě o tom, že jí ještě 2 děti umřely).Nejhorší je na tom to, že si uvědomuji fakt, že ač se snažím, stáří s jeho neduhy je mi v patách, už mi často hází klacky pod nohy. Proto každý den dobrý, kdy můžu být soběstačná.

V sobotu, v neděli a včera mi volalo a přálo příjemné věci několik přítelkyň ještě z doby, kdy jsme chodily do práce a tvořily kolektiv. Jedna dokonce z lázní, kde si léčí pooperační stavy. Holky, moc vám všem upřímně děkuji. Rovněž jsem moc ráda za všechny krásné komentáře na blogu. Jsem tu v dobré společnosti a ještě dlouho chci být.