sobota 14. dubna 2018

Černý pátek

Přijela k nám moje sestra,
ve čtvrtek,
domluvily jsme se, že v pátek ráno pojedeme do Prahy, kde si nakoupí nějaké věci, pyžamo a tak....
byl pátek, třináctého a my jsme dorazily do hlavního města ( já bez foťáku! ),
zato jsem měla malý problém, motala se mi hlava a doprovázela to slabá nevolnost.
Kolem desáté jsem upadla na jedné hlavní ulici a volali mi záchranku, auto, které projíždělo okolo nabouralo do auta stojících policistů, mne a sestru naložili do záchranky a odvezli nás do Vinohradské nemocnice.
Tady jsme strávily spoustu hodin, já na vyšetřeních, sestra s mojí taškou a oblečením po chodbách a s mobilem v ruce, kdy sdělovala mému manželovi a mé dceři novinky, pokud nějaké byly.
Nepila jsem a nejedla od rána od osmi hodin. To bylo to poslední, co by někoho zajímalo.
Ještě několikrát mne převezli sanitkou nebo na kolečkové židli z místa na místo a že ten areál je opravdu velký!
Podrobnosti raději nechám pro rodinu,
odpoledne přišel vítr ( a průvan na chodbách, kde leželi další pacienti ), bouřka a déšť,
později odpoledne moje dcera vystřídala moji sestru a ta odjela k nám, neb tam měla věci a potřebovala se posunout na sever do vlastního bydliště,
zkrátím to:
milé KOČKY,
kolem 23.15 hod. mi na posledním vyšetření sdělili, že mi vlastně nic není a mohu opustit toto neveselé místo a odebrat se třeba domů.
Co na tom, že jsem měla potíže a určité bolesti, takových tam bylo.
Nejdivnější bylo, když zdr.sestra chlapíkovi ze sanitky říkala: ty vole.
Dcera s manželem si mne odvezli k sobě domů a tam jsem se krásně, navzdory všemu, vyspala a bonus byl, že jsem ráno viděla vnučky. Radost ze setkání byla asi vzájemná.
V tuhle chvíli už sedím doma, kam si mne dovezl manžel a jsem tomu ráda. Doma je fakt nejlíp.
Na Vinohrady raději už nikdy.
Hezký večer všem...

Výročí

Málem jsem na to zapomněla, ale dnes má můj blog 4 roky od jeho založení,
trapné ovšem je,
že se můj um a schopnosti na něm něco dělat a ho spravovat nijak nevylepšil a nezvládám
nic víc, než ten první týden.
Jak stárnu, nic nového už do hlavy nedostanu ( a odkoukat od jiných nemám kde ).
Jediné, co je stále stejné,
to je chuť se podělit o obrázky z výletování a nebo nějaké ty momentky z běžného života,
a tak,
milé KOČKY,
spoléhám na vaši toleranci a laskavost,
že,
pokud mě budete i nadále občas na blogu navštěvovat,
vezmete to s pochopením.
( vůbec jsem netušila, že to já a blog potáhneme 4 roky )