Milé KOČKY,
jako i každá z vás, občas na to vtrhnu a zauklízím si, přiznám se, že teď, když jsem doma a nechodím do práce, dělám větší pozdvižení v bytě méně krát, neb uklízím průběžně. Ale spíš se do toho dám, když mi to zdraví a nálada dovolí, když vysvitne sluníčko nebo když prostě cítím, že je to potřeba. A to můj manžel vždy velmi trpí, neb řádím jako týfus, ohrožuji ho hlukem a přesazováním z kouta do kouta a dokonce ho občas i zaúkoluji, aby toto vynesl do popelnice, tohle odnesl do sklepa a nebo aby dal vařit brambory ( a já mohla prát, luxovat, utírat prach a podobně ). Nejvíc ho rozčílím, když si uprostřed toho zmatku udělám pauzu, sednu si s kafíčkem do ušáku - pokud je tam místo!, přečtu si jednu stránku časopisu nebo si, dokonce?, vyfotím kus udělané práce. Dcera, která mi u tapetování a jiných takových akcí obvykle pomáhala, tomu říkala - že se kochám. No, jasně, obhlížím, zda výsledek bude dokonalý. A je mi jedno, kdy to bude hotové, jestli dnes večer, zítra odpoledne a nebo za týden, podle toho, o co jde. Jednou jsme u malování bytu chodili do postele uličkou asi 25 cm širokou a manžel si málem zjišťoval číslo na zdejší koronárku. Já byla v pohodě.
Škoda, že v tomto malém bytě nemůžu stěhovat nábytek příliš, to mám taky moc ráda. Uklidí se u toho pavučiny za skříněmi, umyje se nábytek ze všech stran, zlikvidují se věci, které se nevyužívají, člověk má pocit, že se vše zlepšilo. Na konci zimy, počátkem jara, mi to sedne.
Už se na to těším. Na čas sněženek, bledulí, petrklíčů, tulipánů a narcisů, hyacintů, modřenců, prvních březových listečků, svět barev.
