Byly jsme s kamarádkou Dášou z Kravař u Opavy na zájezdu, tehdy to bylo moje poprvé v Normandii a celkem snadno jsem Dášku k cestě přemluvila. Později jsem zjistila, proč tak rychle na cestu kývla.
Bydleli jsme na jednom místě, v Fécampu, my jsme měly chatku nahoře na útesu a s ,,výhledem,, přes Kanál do Británie. Asi v polovině zájezdu, kdy se denně jezdilo po okolních zámcích, městečkách a turistických zajímavostech, byl v plánu celodenní výlet na ,,den D,, a s plánovaným pozdním dojezdem do ubytování.
Poměrně opatrně jsem Dáše navrhla, že na to Vylodění a všechny ty militárie nejsem zvědavá, že jsem o tom toho viděla ve filmech a v televizi víc než dost a že bych tam nejradši nejela, raději bych zůstala v chatce a udělala si holčičí den. A ona? Velice nadšeně souhlasila a bylo to.
Milé KOČKY:
Takže jsme si umyly vlasy, udělaly manikůru, celé dopoledne jsme pily vodu s citronem a medem, nejedly jsme, až kolem 13,30 jsme z kufru vyhrabaly sukně, nastrojily jsme se, jak nejlépe to šlo a vyrazily dolů k moři. Sedly jsme si do nejhezčí kavárny se skvělým výhledem na přístav, na rybáře, popíjely kávičku, daly si dortík a pozorovaly cvrkot všedního dne v malém a pohledném městečku. Nakoupily jsme si bagetky, sýry a vínko, kvečeru jsme došly zase k chatce, udělaly jsme si večeři a snědly ji s pohledem na zapadající slunce, které se nakonec utopilo v Atlantiku. Pozdě večer se vrátili ostatní účastníci zájezdu a nejen, že byli ještě druhý den uondaní a z prožitého na ,,bojišti,, psychicky nalomení, ale také si stěžovali na to, že se neměli večer kde najíst, zato my s Dáškou jsme byly plné energie a vesele jsme zvládaly zbylé dny do odjezdu. A že jsme to potřebovaly! Poslední den byl celý v Paříži.
A proč Dáška reagovala na Normandii tak vstřícně? Její tatínek tam kdysi nějakou dobu žil a vyprávěl jí o tom, tak to chtěla vidět.
