Dnes jsem se musela sama sobě smát. Sedím, natírám si nohy mastičkou a vzpomínám, jak jsem tytéž nohy nechala běhat, možná i dost často a měly pořádný ( jak se říká ) záhul. Nejen ve všední den ráno k vlaku a pak cestou do práce, ale obvykle v sobotu a nebo i v neděli na výlety. A stejně často to byly kopce a hory, takže jsem si poběhala klidně několik km a ani mi to nepřišlo, To až nyní, když těch křížků přibylo, se mi to zdá neuvěřitelné. Bylo období i cyklojízd, když jsem se nechala přemluvit ke koupi horského kola, to pak byla smršť.
Milé KOČKY, jako bych se probírala ze snu, zavzpomínala jsem i na takové výlety, které kdysi proběhly a už jsem na ně dávno zapomněla, ani z nich nemám právě po ruce fotky.
Třeba ten vlakem do Srbska a šlo se na Malou a Velkou Ameriku kolem Mexika, pak na Karlštejn a tamtéž k vlaku,
nebo na Kožovu Horu u Kladna, kam jsme jeli vlakem ze Smíchova po tom krásném viaduktu...,
také už zapomenutá Koukolova Hora - Málkov - Neumětely s pomníkem Šemíka - a do Lochovic k vlaku.
nebo na Dobříš s kolama - Strž - Nový Knín - podél Kocáby do Štěchovic a do kopce na Petrov - a pak do Prahy - a tady jsem tehdy myslela na koronárku...jak by mi tam, v posteli, bylo dobře. Tyto dezertérské myšlenky mi vydržely obvykle do čtvrtka a pak už to zase bylo dobré.
jeden z těch dávných: vlakem do Hořovic - Žebrák - Točník - Zdice...pěškobusem!
celkem 11x se jelo do Lovosic a šlo se na Lovoš a do Opárna nebo tak nějak...či na Milešovku. Nebo ze Svoru na Klíč a do Kytlice.
Z Železné Rudy přes jezero Laka do Prášil a další desítky šumavských pochoďáčků...
A já se divím, že mě bolí nohy?
ilustrační foto z jednoho čarodějnického výletu 30.4.
