Kdysi jsem uháčkovala deku přes dvě postele a pak, když ji vnučka viděla, zatoužila ji jednou zdědit a druhá vnučka projevila přání, abych jí také jednu uháčkovala. Její požadavky byly na větší barevnost, i vyhověla jsem jí, měla jsem doma z dřívějších pletařských a háčkovacích prací spoustu různobarevných zbytků přízí.
Milé KOČKY,
bylo to načasované docela dobře, dnes bych toho schopna nebyla, nakoupila jsem tedy znova přízi a pustila se do čtverečků, které jsem, mimochodem, našla na blogu jedné blogerky. Tehdy jsem docela často, několikrát týdně, jezdila vlakem k mladým, hlídat vnučky a doprovázet je na různé kroužky a volnočasové aktivity a tudíž jsem tam měla s háčkem v ruce práci a nenudila jsem se při čekání. Ve vlaku jsem vždy nejméně dva čtverečky uháčkovala, často se stávalo, že mi do ruky koukala i průvodčí, místo, aby cvakala jízdenky, tak za cestu tam i zpátky jich přibývalo a šlo mi to od ruky. Měla jsem jasno, kolik kterých mám uháčkovat, neb jsem si předem udělala fárplán! Nu, abych to zkrátila: chtělo by to, konečně už, zapošít konečky těch přízí a snad to letos udělám, přes zimu, je to pro mne výzva.
Dovolte mi zde zrekapitulovat ty moje výtvory:
