Odměna

Dnes dopoledne jsem zavolala na Karlák své paní prof., jak dopadlo CT minulé úterý a dozvěděla jsem se dobrou zprávu: Vetřelec zůstal sice na velikosti, kterou měl už v listopadu, nicméně není větší a snad se nerozlejzá!!
Má přibližně poloviční velikost, než jakou měl v září 2018.
Obě, paní prof. i já, jsme měly z té skutečnosti radost. Já do té míry, že jsem se rozhodla se odměnit.
I když výsledek je především úspěchem spousty doktorů, sestřiček, radioterapeutů a dalších lidí.
Co bude dál, se uvidí, chemky nechci a operovat to nejde.
Kolem 13-té hodiny jsem nastoupila do busu, kterým jsem jela poprvé a namířila si to krajinou v jarních barvách, mezi loukami a poli, bus ,,vymetal,, vesnice a pidiobce, skončila jsem ve Veltrusích.
Tady jsem cíleně zamířila do zámeckého parku, vytáhla jsem fotoaparát a zvěčnila místní zvěř,
zámek ( toho času ještě zavřený, stejně jako zahrady ), sochy, stromy, koně a prošla jsem se,
natrhala jsem si čerstvé kopřivy,
mrzelo mne jen, že se mnou nejel ani manžel, ani Jana, ani kamarádka Marcelka.
Nakonec jsem si vystačila sama, lidí tam bylo poměrně dost, s dětmi, se psy, na kolech i několik seniorů na výletě.
Na závěr jsem se odměnila ještě čokoládkou Geisha, a potěšil mne i fakt, že bus mám zadarmo.
Zpátky jsem jela jiným busem, který kličkoval zase jinými vesnicemi, kudy jsem jela naposledy snad před 15 lety na kole. Silničky tak úzké, že jsem čekala, kdy si o rozkvetlé kaštany odřu bok.
Ještě, že jsem měla roušku, alespoň lidičky v busu neviděli, jak mám spadlou bradu, kudy to jedeme.
Takže mám úplně čerstvé dojmy, vím, co kde zaseli zemědělci, kde kvete řepka, kde mají rozbitou silničku a kde z rozkvetlých kaštanů vykukují věže kostela.
Byla jsem po návratu domů tak nadšená, že jsem manželovi na chleba plátkový sýr vykrájela formičkami na cukroví, což jsem dělávala naposledy mladší vnučce, aby jedla!
Však taky překvapeně koukal!
Milé KOČKY:
Ve Veltrusích jsem nebyla poprvé, ale poprvé sama!
Nu a nebyla bych to já, abych nepřilípla pár obrázků:
( zámky Veltrusy, Hořín, Liběchov a další byly hodně poškozeny za povodní a některé se podařilo opravit, některé zatím nikoli, k sousednímu zámku v Nelahozevsi se vypravím jindy, už jsme tam taky byli )

)

Zříceniny, ruiny

Vzhledem k tomu, že je květen, slaví se výročí konce II.světové války a v televizi je možné odsledovat i několik nových filmů a pořadů o této hrozné události,
vyskočilo na mne několik skutečností, nad kterými se musím zamýšlet.
Při pohledu na to, jak vypadala města v Německu na konci války,
rozbombardovaná a naprosto zničená, a jak vypadají dnes, opravená a čistá,
napadá mě, jak je možné a čím to, že třeba v Polsku jsem viděla takové ruiny a poničené stavby ještě dnes?
a to nemluvím o tom, že i u nás je dodnes mnohé v dezolátním stavu, taktéž ve východní zóně Německa, prostě to nelze popřít, ruská sféra vlivu je patrná,
tím ovšem nezpochybňuji značný podíl Rudé Armády na osvobození velké části Evropy od nacistů,
o což se také dodnes někteří snaží.
Abych se držela původní myšlenky, při našich občasných výletech není neobvyklé, že natrefím na zámečky, tvrze a jiné staré budovy, které jsou v zoufalém stavu a nikomu ,,to,, nepatří a nikomu nevadí, že je zdivo obrostlé náletovými křovinami a kopřivami.
Ptám se zda by nebylo lepší v tom případě to srovnat se zemí?
Moc fandím všem, kdo si takovou stavbu koupí a pustí se do boje za záchranu a oživení, bojují s dřevomorkou, s roštím, s počasím, s financemi a mnohdy hlavně s úředníky a předpisy.
A když mají hotovo a ruce ubroušené až k lokti, také často se závistí.
Každou takovou rekonstrukcí ta naše zemička získává na kráse.
Jo,
milé KOČKY,
moc si přeji, aby se to tu zvedlo a dál zelenalo.
Není to samozřejmost.
( a to nemluvím o mnohdy příšerném stavu hřbitovů )