Máme kamaráda, řekněme, že se jmenuje Jirka a ten - věřte, nevěřte, je od narození slepý.
Milé KOČKY, on je sice slepý, ale je ženatý, má skvělou manželku a několik dětí, je zaměstnaný a je neuvěřitelný, ale proč o něm ( poprvé od té doby, co spravuji svůj blog ), píšu?
Vzpomněla jsem si dnes na něho, jak s námi šel prvně na výlet - a to na Varhošť - poblíž Litoměřic. Vystoupili jsme z vlaku a vydali se na trasu. Jirka se na mnohé ptal a já, naprosto neznalá, jak s ním jednat, o čem mluvit a co mohu a co ne, jsem mu měla odpovídat na otázky: třeba jak vypadá modrá barva, co je tohle a co támhleto, nahoře pak - co jsou daleké výhledy, o kterých slyšel od ostatních... Takže jsem ho např. nechala sáhnout na kopřivy, na různé jiné rostliny, celou cestu jsme mu odpovídali na jeho všetečné otázky a snažili se mu vše přiblížit v rámci možností. Nejvíc mě zdrtil, když prohlásil, že by chtěl jednou řídit traktor! Pochopitelně nejlépe zjistil, v čem tkví půvab výletu, když jsme nahoře udělali malý ohýnek, opekli jsme buřty, párky a dali mu je s chlebem, hořčicí a okurkami. Bylo nás tam tehdy asi 12 a moc jsme si výlet užili, nebyl v této sestavě poslední, ten výlet. Ale byl zajímavý právě tím, že jsme se následně každý zamýšlel nad tím, jak se máme dobře, když vidíme, slyšíme a jsme docela zdraví.
tyto fotky nejsou nafocené na Varhošti, ale poblíž Nového Oldřichova...
