Včera dopoledne jsem fotila své vnučky, ale moc mě to tentokrát nebavilo,
světlo nic moc a mladší vnučka byla jako rtuť a nechtěla dělat, co jsem požadovala,
když jsem fotila starší vnučku, tak nás vyrušovala a pak si vzala foťák a zkoušela mým aparátem něco fotit sama.
Šla jsem tedy raději dělat něco jiného.
Poté, co jsem je večer odvezla a vrátila se domů, povídá mi manžel:
prosím tě, co jste dělali s tím tvým foťákem, je celý upatlaný a pocákaný nějakou barvou...
to jsem zbystřila a jdu se podívat, o co jde, že by ta vnučka měla upatlané ruce a sahala na můj fotoaparát?
( je fakt, že jedly mandarinky, žlutého melouna, cukroví, čokoládu a pod. )
Vyndám foťák z pouzdra a valím oči:
je tam můj vysněný a léta obdivovaný nový fotoaparát, který jsem si přála nejméně 4 roky, možná i více.
Zůstala jsem beze slova ( a to je u mne co říct! ) stát a ze šoku jsem se vzpamatovala až za delší chvíli.
Pořád jsem tomu nemohla uvěřit.
Takže jsem šla spát se zajímavými pocity všeho druhu.
Dnes ráno mi manžel povídá: představ si, že ten fotoaparát mezitím zdražili!
( já jsem celý podzim laškovala s myšlenkou, že jestli ho v lednu zlevní, tak si ho na splátky koupím, možná! )
Něco mi říká, že se blýská na lepší časy,
milé KOČKY,
po roce 2017 s přestavbou domu ( hluk, špína, stres )
a po roce 2018 ( nemoce a nejistoty )
budoucnost vypadá na zajímavé období.
Nechám se překvapit.
