Milé KOČKY, když si prohlížím blogy u Bubatka, u BabiLenky, u Járy nebo jiných šikovných hospodyněk a tvořivých lidiček, Helenko, že? - a že jich na blozích je! - jak pletou + háčkují, zdobí byt, vaří, pečou a starají se, dostávám záchvaty marnosti a nedostatečnosti, protože už skoro nepletu, neháčkuji, nešiju, jen co opravdu občas potřebuji, pozašívám a opravím, nakupuji a vařím, to jistě, ale moc se s tím nebabrám, ono se to hodiny vaří a pak za pár minut sní, nádobí umýt musím, vyprat také, vytřít, vyluxovat...občas tedy nějakou tu výjimku udělám, že napeču a navařím něco lepšího - ale... uklízím průběžně a občas něco ošulím. Jsme ve věku, kdy dáváme přednost jídlu obyčejnějšímu, jídlu, které nám nedělá gastroproblémy, a taky musíme občas zohlednit cenu nákupů.
Ale dost lametací.
Popíšu vám, jak vypadá den, kdy mne přepadne a přemůže chuť třeba uklidit knihovnu. Jak se psalo kdysi ve škole: čtenář by měl po přečtení umět si představit scénu:
Naše knihovna je stará, dřevěná skříňka, nikoli dřevotříska, z roku ( opravdu to chcete vědět? ), z padesátých let, bývala součástí obývákonábytku, který je kdoví kde, po mnoha stěhováních se ani nehne a je pořád festovní ,,fešanda,, - bývala hnědá a po mém jednom záchvatu dostala zvenku bílý nátěr. Vypadá tedy dost podivně a mně se přesto líbí. Je to moje velká kamarádka. Stojí naproti mé posteli a tudíž se koukáme často jedna na druhou a známe se dost dobře! Nemusíme si nic nalhávat! Obě máme vyšší věk a známky opotřebení! Dole má dvířka na zámek, nad tím několik pater s posuvnými skly a nahoře jednu polici bez ničeho, kam ukládám ty největší a nejtěžší knihy - moje poklady.
Uklízení v mém podání vypadá obvykle tak, že knihy vyndám ven, vše vytřu a počkám, až to uschne - u toho si pak udělám kafe a nyní pozor - zde začíná jiný postup než u normálních hospodyněk - já si začnu knížky z těch pyramid na zemi prohlížet, mnohdy se začtu, zkusím je přerovnat, objevím dávno zapomenuté tituly, vytřídím, co už nechci schovávat a jedu - a hodiny utíkají a já ten den už mnoho nestihnu A po umytí a nablýskání skel se kochám.Aby ne, jsem v důchodu...mám na to čas.
Párkrát jsme s dcerou tapetovaly ( nikdo to tak pořádně neudělá, jako my samy ) a taky jsem se údajně po každém nalepení jednoho či dvou pruhů neustále kochala...vypráví dcera )
a takhle si tu žijeme: tedy mezi námi: mně rozpracovanost nestresuje:
asi jste se dovtípily, milé blogerky, že jsem schválně upotřebila rozmazaný snímek...mám i nerozmazané, ale tam je vidět z naší pidiložnice příliš mnoho...
