Na začátku

 Nevím, co si myslely a co si od toho ostatní bogerky slibovaly, když si blog zakládaly a pouštěly se na tento tenký led. Já se přiznám, že jsem nejprve pilně a dlouho navštěvovala náhodně najité blogy, kde se ukazovalo pěkné bydlení a podobné se mi nabalovaly a pak už jsem začala i šilhat po českých, kde se něco dělo, tu přestavba domu, jinde předělávka kuchyně nebo zařizování svépomocí podkrovního bytu a tiše jsem záviděla, když nějaká mladá dvojice ruku v ruce snila, vymýšlela, pracovala, budovala. U nás to tak nefunguje, ale o tom raději nebudu ...stejně to jiné nebude. Ani ten blog mi manžel nechtěl pomoci založit. Až jsem uhranula dceru a ta mi blog založila a já se odhodlala, že to bude místo na sdělování a o fotkách z mých cest po zemích Českých a také těch okolních, pokud mi bude dopřáno - o cestování, procházkách, nápadech, objevech. Jeden kamarád mi tehdy, v úplném mém začátku, napsal: musíš se o blog starat. A tak jsem si tuto radu vzala k srdci a starám se. Pomalu bych, vzhledem k mému věku, mohla bilancovat.

Blog píšu téměř sedm roků ( 14.4.2021 začnu osmý rok ), porodila jsem jednu dceru, vychovala se prý sama ( tvrdí ona ), vydržela jsem s jedním chlapem docela dlouho ( asi je to díky tomu, že doma nemáme ani šavli, ani pistoli, jinak mohlo být dávno vše jinak? ), pracovala jsem celý život a práce mě bavila, těšila jsem se do důchodu a jak už to tak bývá, netušila jsem, jaké v tom důchodu přijdou neduhy. Kdyby se mě někdo zeptal, kam bych ráda jela znova, z těch cest, kde už jsem byla, asi bych se nemohla snadno rozhodnout. Zato vím s určitostí, do jakých situací už bych se nechtěla dostat, z těch, které mi život taky nadělil.

Milé KOČKY,

( trhání ještě nevyrostlého zubu - osmičky vlevo nahoře, kdy mi v pátek tvář otekla a v pondělí brzy ráno jsem netrpělivě přešlapovala před OÚNZem v Rbk., natlučená žebra a následně 6 týdnů příšerných bolestí, nějaké ty operace a taky zprávy o úmrtí 3 mladších sourozenců...to, abych byla stručná)...

Blog jsem chtěla, abych si zde ukládala vzpomínky na hezké chvíle, na pěkné události, které mi život dopřeje. A s těmi bych chtěla chodit na trh, nabízet je i vám.

Mezitím, když bych to musela udělat, jsem si řekla, že přeci jen bych ráda jela ještě znova ( byla jsem tam o Adventu a pak taky jindy, kolem Velikonoc ) do Alsaska, i když se mi vlastně líbilo všude, kde už jsem byla a jistě se mi bude líbit i tam, kde - třeba - ještě někdy budu. Mám zapsaných 12 zájezdů do ciziny v seznámku, kam by mě ještě srdce táhlo. A dalších mnoho míst i u nás. Trochu Alsaska vám zde dnes ukážu, abyste mi mohly, KOČKY, potvrdit nebo vyvrátit, že můj výběr je dobrý.

( zde, v Alsasku, můžete na každém kroku potkat čápy, ty živé i plyšové, bábovky, skvělé víno, čokoládu a sýry, uzeniny, spoustu zajímavých budov...)

Kytice

 Kytice,  nikoli od Erbena. To jsem koupila pro dceru ( opožděně k narozeninám ) a jelikož se zpřísnila opatření a nemůžeme za ní dnes jet, ráda si ji nechám ( jak dceru, tak kytku ). A abyste z toho taky něco měly vy,

milé KOČKY, 

kytku jsem nafotila a tady ji máte, ještě čerstvou a na sluníčku, které se na pár chvil ukázalo, ovšem z okna kuchyně, směrem na sever od nás, to vypadá, že se tam asi čerti žení, 

( to se brzy dozvím, až navštívím blogy z Turnova a z Rumburka, Jablonce n.N. a další ).

Hezkou sobotu děj se co děj.

(dceři pak, někdy, koupím kytku jinou a tahle nám díky fotce nezvadne)

Rozlítaný kůň

 

Nějak takhle si připadám, když se poddám své fantazii a plánuji buď změny v bytě nebo cesty za poznáním...ta kobyla/fantazie mě veze a peláší se mnou, a já se držím hřívy a bojím se, abych nespadla a nenatloukla si. Koukám, že jsem se nestihla ani pořádně obléknout a nachystat, to už tak bývá, že fantazii se meze nekladou a dělá si s námi, co chce. Zato pak to vystřízlivění, to je obvykle nepříjemné a skličující, když si musím přiznat, co z toho půjde a nebo nepůjde uskutečnit.

Milé KOČKY,

jakpak to máte s fantazií Vy?

Ono něco jiného je být mladý, zdravý, zaměstnaný a při penězích, a něco jiného pak žít v důchodu, s několika neduhy a z peněz, které vám určí soc. systém, vypočítaných z platů, které jsme brali kdysi. Aby to však nevypadalo, že si stěžuji, přilepšovala jsem si brigádami, na poslední jsem byla ještě počátkem r.2019, aby bylo na cestování. A nyní covid paradoxně šetří moje peníze!

Co tím ale chci říct? abyste na nic nehleděly a fantazii si pěstovaly. Podporujte ji, přiživujte hezkou knížkou nebo filmem, někdy stačí i jen zajít do přírody, jak to dokazují snímky mnohých z vás.

Tak, ať se daří.

Co zbylo

 Co zbylo z kytice, kterou jsem si koupila k svátku a narozeninám? Pro kterou mě poslal manžel? Jak asi víte,

milé KOČKY, 

byly to růže, tulipány a roští, neboli zeleň /borůvčí. Nejprve ,,odešly,, růžičky, zvadly a zavěsily hlavičky, tak šly do koše a parádu dělaly žluté tulipány, ty po mnoha dnech začaly také odcházet a tudíž jsem je do koše vyhodila rovněž. A nyní se mi ve váze zelenají jen proutky borůvčí, které vystrčily zelené lístečky a několik kvítků, manžel pravil, že brzy budeme sklízet borůvky ( tak jsem mu dnes uvařila borůvkové knedlíky z tvarohového těsta). Zkrátka, už bude na čase si pořídit kytku novou.

Tentokrát jinudy

 Volali mi z Karlova náměstí, abych se přišla ukázat, že se mám vmáčknout neobjednaná. Tak jsem si v úterý ráno přivstala a dojela do Prahy. Celou cestu byla mlha a teplota kolem nuly. Řidič busu jel, jako by nás ukrad a nic mě netěšilo, myšlenky se také držely kolem nuly. Odbyla jsem si tam nezbytné, dostala jsem vějíř žádanek a budu běhat po doktorech. Vetřelec to nechce vzdát jen tak.

Pak přišlo to lepší - vysvitlo sluníčko, já jsem měla v tašce malý fotoaparát a jeden hlásek sice špital, ať skočím na tramvaj a do metra a mažu domů, ale ten druhý žadonil, potvora, prý, kdo ví, kdy zas bude hezky a že bych se mohla jít trochu projít, že skočit do tramvaje nebo do metra můžu vždycky, brzy druhý, poťouchlý hlásek toho prvního přemluvil, bylo rozhodnuto.

Milé KOČKY, 

prošla jsem Karlák, vzala jsem to do Spálené ulice a pak jsem zapadla na Staré Město a brázdila jsem to cik - cak, až jsem se došourala  na Staromák, do Pařížské jsem si nezašla zašopovat, ale zafotit, i když, kdyby zde prodávali zlevněné nohy, pár od kolen dolů, koupila bych si hned dvoje, jedny do střevíčků na tancování a jedny do pohorek na výlety...ty moje už mají záruční dobu prošlou...stejně měli všechny ty obchody zavřené,  jako pravá, česká důchodkyně bych tu neměla ani na sponku do vlasů. Pak už jsem se dopracovala  k Právnické fakultě, kde jsem si sedla na sedmnáctku. Jenže u Holešovického nádraží jsem ještě vystoupila ( na dvě fotky ) a pak teprve dojela na konec Prahy a domů. Mlha ( kupodivu ) se válela  od Prahy až k nám a prý tu ležela celý den, jak tvrdí manžel.

Když odpustíte množství fotek, můžete se projít se mnou. Nafotila jsem těch domů skoro 200, ale dnes jsem se často dívala po detailech, domovních znameních a soškách. Šla jsem sama a nikdo mě nepopoháněl. Díky malému množství lidí v ulicích jsem neměla problém. (Rozhodla jsem se ignorovat lidi bez roušek a nepočítat je).

kostel sv. Jiljí

Tak zase příště, na některé z ulic Prahy...?