Naše město Nerátky je bývalá vesnice a je to tu znát, okolo původních domů se díky fabrice začaly stavět nejprve v padesátých letech cihlové, obvykle 2 patrové domy se zvýšeným přízemím a později paneláky, více paneláků a nakonec hrozně moc paneláků, takže, jestli mám správné informace, jsme spolu s Havířovem nejvíc se rozrůstající sídliště během totáče v Česku.
Když jsme se sem nastěhovali, 15.3.1983, nelíbilo se mi tady ani náhodou. Byla jsem zvyklá na kopečky, to manžel se vrátil do města, kde nějakou dobu v padesátých letech žil s rodiči, než odešel na vojnu a už se sem vracel jen na návštěvu matky. Trvalo mi to asi dva roky, než jsem si uvědomila některé výhody, jako třeba vlakem a busem jste do půl hodiny v Praze. Najednou se dalo jet do divadla nebo na výstavu do Prahy a nebo na výletík. Stejně jsem ale zůstala věrná svému rodišti, mám ráda Děčínsko a k tomuto Středočesku jsem si musela hledat cestu. A to se dařilo především za podvečerů, kdy jsme s dcerou, tehdy dívkou školou povinnou, jezdily okolo komína na kolech, poznávaly jsme okolní obce a krajinu kolem Labe. Dokud dojížděla na gymnázium do Brandejsa, ještě jsme spolu občas hoply na bicykl, pak mi dcera odešla na školu do H.Králové, a bylo po spanilých jízdách v okolí. Musela jsem si hledat společnost jinde a v jiných řadách.
Milé KOČKY,
po revoluci si manžel pořídil radiostanici a tam, přes vysílačky, jsme si pořídili známé a přátele, které si ( některé ) opečováváme dosud a oni nás. Chodili jsme s nimi i na četné výlety a máme spoustu zážitků. Tím chci říct, že jsem si nakonec v našem městě zvykla a už to neřeším. Ale domeček někde u Mikulova nebo pěkný byt ve Znojmě by mi sedl. ( to manžel by měl nejraději nějakou hájenku pod Tatrami ). Nechci ale vypadat jako nespokojenec. ( zas to mám blízko k doktorům v Praze! ) Jestli to někoho zajímá, jak to vypadá u nás v zimě, mohu posloužit pár snímky, asi 3 dny starými.
Nikdo vám už netvrdí, že Spolana nesmrdí, ale je to tak.
