Jsou situace, které se jeví jako hrůzostrašné, zdánlivě neřešitelné, nebo zničující,
mezi takové v některých rodinách patří jistě to, když vás vyhodí z práce a nejste ve věku do 40 let.
U nás, v jednom velkém pražském podniku, s působností po celé republice, když byl podnik prodán rakouské firmě,
vyhazovali jako na běžícím pásu, říkala jsem si ( celkem naivně ) mne se to netýká, moje pozice je neotřesitelná a vida! vyhodili mne jako kdekoho dalšího, i když v prvním jednání mne vzali za dva dny zpátky do jiného odboru a za lepší peníze,
ovšem po pár letech galejí, kdy jsme s kolegyňkou V. pracovaly spoustu hodin navíc bez ohodnocení jsem stejně letěla.
A tu se objevila nějaká tajemná síla:
věřila jsem, i když se to jevilo jako čiré bláznovství, že si práci najdu.
Bylo mi asi 54 let! - měla jsem JEN maturitu a spoustu let praxe,
nicméně koukali na mne všude ( hlavně v Praze ) jako na vykopávku, ač jsem nevypadala nejhůř!
Tak jsem se rozhodla, že nebudu plašit, nebudu se nervovat, měla jsem objednaný a zaplacený od února zájezd na Sardinii, tudíž jsem v pohodě na něj odjela a přijela počátkem října opálená a spokojená, odevzdaná, že to dobře dopadne,
že to za mne tam nahoře snad někdo rozhodne a něco zajímavého mi přihraje.
Po příjezdu jsem se dověděla, že na jednom zdejším úřadu budou brát 4 zaměstnance, naběhla drze na konkurz
a vida:
přihlásila jsem se se spoustou mladých holčin a žen a jednu pozici ,,ulovila,,.
Pracovala jsem tam až do důchodu a dokonce i několik let navíc ( asi 2 a půl? ) a několik brigád v době nemocí a dovolených zaměstnankyň, těch, co nastoupily po mně.
Asi jsem měla štěstí, ale dodnes si pamatuji tu náladu, kdy jsem ráno vstávala místo v pět až kolem sedmé, měla jsem místo hodinové cesty vlakem do Prahy asi 7 min. pěšky do práce, žádné jízdenky ani na vlak, ani na metro, byla jsem svou paní a vedení a kolegyně na jiné budově!, pracovala jsem jen 4 dny v týdnu a pátek, sobota i neděle byly volné.
Což se zúročilo hned další rok, kdy se narodila má starší vnučka a mohla jsem dceři v pátek hlídat děcko, aby si mohla v Praze oběhat své doktory, kadeřníka, a pod.
Považuji toto své poslední zaměstnání za dobrodiní dodnes.
Světlá, moderní kancelář ani výhled nebyly špatné, ale i spousta náročné práce, to vše nebylo nic proti pocitu, že konečně dělám to, co mě baví a jsem kousíček od domova.
Takže radím, nekácejte se,
milé KOČKY,
hned, jak se něco stane, doufejte, že budete mít štěstí a napadne vás to nejlepší řešení.
Jsme přece ženy a ty něco vydrží a máme téměř všechny dobré nápady a schopnosti. Tak jich využijme.
Všem vám přeji, aby - pokud pracujete, jste pracovaly tam, kde by vás je to nejen dobře uživilo, ale i bavilo.
( učitelkám přeji do nového školního roku hodně síly a slušné peníze ).
( Přikládám fotky z doby odchodu do důchodu, dnes vypadám zdevastovaně! )
