To si takhle ležím ve své posteli, slyším, jak manžel pravidelně oddechuje a spí, já se převaluji z boku na bok a ne usnout. Tak si vzpomínám na některé události, třeba se snažím vydolovat z paměti, kde jsme spali na nějakém zájezdu či dovolené, dost často se mi stává, že si vše vybavím, jenže netuším, zda je právě tohle dobrý způsob, jak se unavit a spát. Spolehlivější je vypít polovinu lahve černého piva, ale kila by šla nahoru, že? Nu, jedna taková bezesná noc byla právě na včerejšek. Tak jsem si, úplně zbytečně, zkoušela vzpomenout na jméno malíře, na výstavě jehož obrazů jsme před několika lety s Janou byly v Jízdárně v Praze a nic. Moje paměť zkrátka funguje jinak, než bych si představovala. Dejte mi deset výrazů a já vám najdu mezi nimi ten správný, ale, abych si to sama vybavila a řekla, to je často marná snaha. Už mám ve svém věku přeplněný harddisk.
Milé KOČKY,
až teď, skoro po 24 hodinách, jsem si to vybavila: Jakub Schikaneder. Úplně jasně vidím ty zamlžené obrázky ze staré Prahy, často zimní, takové neveselé a temné, ale i tajemné a některé téměř strašidelné. Vypravily jsme se tam tehdy s kolegyní a nelituji. Přilákal nás tam zajímavý, někde viděný plakát nebo reklama: