Ležím.
Spím, hodně, skoro pořád.
Dělám jen to nejnutnější.
Od neděle jsem nemocná.
Je mi hnusně.
Nečtu, nejde to.
Od soboty ani jedno kafe.
Tři dny jsem nejedla.
Jen čaj, med, citron, pomeranč, dnes polévka, zelňačka, dokonce banán.
Tři dny se o mne staral manžel, načež se nakazil a je na tom snad ještě hůř.
Ležíme, kašleme první ligu, budíme půl baráku.
Od včera antibiotika. Hořko v puse.
Taková pohroma a mnoho dalšího k tomu, nějak se mi začátek roku vymknul z ruky.
A k tomu na mne jdou divné myšlenky:
třeba to, že už asi nikdy nepůjdu na vysokých podpatcích v silonkách se švem! V úzké sukni a upnutém svetýrku...
Co to do těch léků přidávají?
Za měsíc mi bude, dožiju-li se, rok přes sedmdesát a kam bych se na jehlách hrabala?
A to jsem si na leden plánovala výlet někam za sněhem, s novým fotoaparátem,
případně očistit a oživit koberec, pošlapat ho v prašanu a vyklepat,
vzít svůj kožíšek na mráz a nechat ho užít si zimu,
místo toho jsem ráda, když si dojdu v pořádku do koupelny.
Milé KOČKY.
Už by bylo na čase, odrazit se ode dna.
