Jeseník, dříve Frývaldov, na kopečku nad městem Lázně.
Ano, hledáme na mapě na Severní Moravě. Hledáme info o p.Priessnitzovi.
Poslali mě sem na léčení ještě za totáče a já jsem neochotně jela busem, v opravdu ošklivém počasí a měla jsem chuť se otočit a vrátit se domů.
Ó, jak jsem byla naivní a neznalá!
Ubytovali nás tři do jednoho pokoje, mne, Češku čerstvě od Mělníka, jednu Moravanku od Kopřivnice
( Lidunko z Příbora: moc tě zdravím! )
a jednu Slovenku z městečka až od Rožňavy?
Ta z Moravy měla s sebou výbavu, nikoli krajkové povlečení na postele, ale pořádnou, domácí slivovici a po ránu nás učila desinfekci ústní dutiny.
Během pár hodin jsem uznala svůj velký omyl a nejen díky tomu, že kvetly zdejší monumentální lípy,
kvůli kterým jsem dobrovolně, denně, brzy po ránu, vstávala a chodila ještě před snídaní na procházku do lipové aleje,
nýbrž i díky péči zdejších úžasných pracovnic lázní a skvělému stravování se mi tu zalíbilo,
( připočtěte bohatý kulturní program a snadno dostupné město pod námi ),
to vše mělo za následek,
že po návratu domů jsem přemluvila manžela a jelo se na dovolenou právě do Jeseníků.
Ještě hodně dlouho po návratu z lázní jsem mého muže a známé krmila historkami, co jsme s děvčaty zažily,
popisovala jsem výlety na okolní kopce, tanečky v Lázních,
vzpomínala na bezvadné, převážně moravské, lázeňské spolupacientky, pacienty.
Bylo tu i mnoho slovenských pacientů, byla legrace.
Vylezli jsme na Zlatý Chlum, na Šerák, na Červenohorské sedlo jsme se nechali vyvézt. Prošli jsme se na Keprník a další místa. Prohlédli jsme si ve městě Tvrz nebo zámeček?
S mužem, se kterým jsme sem pak opakovaně jezdívali na dovolené, jsme se podívali na Praděd, do Javorníku, na Jánský Vrch, do Karlovy Studánky, moc ráda vzpomínám na Rešovské vodopády, hrad Sovinec, na Rejvíz...
dokonce jsme tu jednu dovolenou trávili s mými rodiči na Bobrovníku, později zas jsme s rodinou dcery strávili týden dovolené v jedné chatě Jesenka,
když byly vnučky malé.
Nedám na Jeseník a Praděd dopustit.
Jak jsem sem jela tenkrát nerada, nakonec to byla láska na celý život.
Jo,
milé KOČKY.
Na Pradědka jsme šli i v zimě! o to víc mi pak chutnalo ve zdejší restauraci a pozor, dávala jsem si vždy i praděda, nezapomenutelný likér.
To jsme ale už bydlívali v Karlově pod Pradědem.
