Nenadálý dárek

 Milé KOČKY, ač budu mít svátek až v polovině února a narozeniny den poté, včera odpoledne mi volala jedna kamarádka, že má pro mne vstupenku na koncert na 19 hod. a zdali mohu jít. A tak jsem šla. Bylo to moc pěkné, naladilo mne to na příjemnou notu a asi jsem něco takového potřebovala.

Společenský dům N. uvádí koncert:

KRÁSA BAROKNÍHO CEMBALA             30.1.2023 v 19.00 hod.  ve Svatební síni MěÚ N.

herec Karel Vlček přednesl verše, cembalistky Monika Knoblochová a Edita Keglerová hrály:

program:

Jiří Orten ( 1919 - 1941 ) Ze čtvrté elegie  ( Karel Vlček )

Johann Sebastian Bach ( 1685 - 1750 ) Koncert c - moll pro dvě cembala BWD 1062                            Andante e piano, Allegro assai

František Halas ( 1901 - 1949 )  Hrajme dále ( Karel Vlček )

Johann Sebastian Bach  Air na struně G

František Halas Malé radosti ( Karel Vlček )

Francois Couperin ( 1668 - 1733 ) La Létiville, Muséte de Taverni

Jiří Orten Báseň nové slávy ( Karel Vlček ).................................přestávka

Johann Ludwig Krebs ( 1713 - 1780 ) Koncert a moll pro dvě cembala                                       Allegro, Andante, Allegro

František Halas Podzim ( Karel Vlček )

Georg Friedrich Handel ( 1685 - 1759 ) Lascia chio pianga

František Halas A co básník ( Karel Vlček )

Johann Sebastian Bach  Koncert c-moll pro dvě cembala BWV 1060                                              Allegro, Adagio, Allegro

Potud program, za mne: nepříjemné + nepohodlné byly tradičně židle, staré a i u popelnic by dělaly ostudu, na takovou kulturní akci by mělo být více sukní, méně pletených svetrů starších než jejich nositelky, čisté boty, ale i při svých téměř 75 letech jsem málem dělala nižší věkový průměr!                  ( přeháním ). Ač nejsem na vážnou hudbu fajnšmekr, bylo to pro mne povznášející a kamarádka mi připravila krásný večer.Kdybych to věděla, vzala bych sebou Janu, ale ta měla úřední den a asi byla v sedm večer na odpis.

Já to vedu!

 Milé KOČKY, když si prohlížím blogy u Bubatka, u BabiLenky, u Járy nebo jiných šikovných hospodyněk a tvořivých lidiček, Helenko, že? - a že jich na blozích je! -  jak pletou + háčkují, zdobí byt, vaří, pečou a starají se, dostávám záchvaty marnosti a nedostatečnosti, protože už skoro nepletu, neháčkuji, nešiju, jen co opravdu občas potřebuji, pozašívám a opravím, nakupuji a vařím, to jistě, ale moc se s tím nebabrám, ono se to hodiny vaří a pak za pár minut sní, nádobí umýt musím, vyprat také, vytřít, vyluxovat...občas tedy nějakou tu výjimku udělám, že napeču a navařím něco lepšího - ale... uklízím průběžně a občas něco ošulím. Jsme ve věku, kdy dáváme přednost jídlu obyčejnějšímu, jídlu, které nám nedělá gastroproblémy, a taky musíme občas zohlednit cenu nákupů.

Ale dost lametací. 

Popíšu vám, jak vypadá den, kdy mne přepadne a přemůže chuť třeba uklidit knihovnu. Jak se psalo kdysi ve škole: čtenář by měl po přečtení umět si představit scénu:

Naše knihovna je stará, dřevěná skříňka, nikoli dřevotříska, z roku  ( opravdu to chcete vědět? ), z padesátých let, bývala součástí obývákonábytku, který je kdoví kde, po mnoha stěhováních se ani nehne a je pořád festovní ,,fešanda,, - bývala hnědá a po mém jednom záchvatu dostala zvenku bílý nátěr. Vypadá tedy dost podivně a mně se přesto líbí. Je to moje velká kamarádka. Stojí naproti mé posteli a tudíž se koukáme často jedna na druhou a známe se dost dobře! Nemusíme si nic nalhávat! Obě máme vyšší věk a známky opotřebení! Dole má dvířka na zámek, nad tím několik pater s posuvnými skly a nahoře jednu polici bez ničeho, kam ukládám ty největší a nejtěžší knihy - moje poklady.

Uklízení v mém podání vypadá obvykle tak, že knihy vyndám ven, vše vytřu a počkám, až to uschne - u toho si pak udělám kafe a nyní pozor - zde začíná jiný postup než u normálních hospodyněk - já si začnu knížky z těch pyramid na zemi prohlížet, mnohdy se začtu, zkusím je přerovnat, objevím dávno zapomenuté tituly, vytřídím, co už nechci schovávat a jedu - a hodiny utíkají a já ten den už mnoho nestihnu A po umytí a nablýskání skel se kochám.Aby ne, jsem v důchodu...mám na to čas.

Párkrát jsme s dcerou tapetovaly ( nikdo to tak pořádně neudělá, jako my samy ) a taky jsem se údajně po každém nalepení jednoho či dvou pruhů neustále kochala...vypráví dcera )

a takhle si tu žijeme: tedy mezi námi: mně rozpracovanost nestresuje:

asi jste se dovtípily, milé blogerky, že jsem schválně upotřebila rozmazaný snímek...mám i nerozmazané, ale tam je vidět z naší pidiložnice příliš mnoho...

Dvakrát

 Na dovolenou do České Kanady jsem vzala vnučky dokonce dva roky po sobě. To mi kdysi dala tip na pěkné ubytování v Leštině u Strmilova jedna kamarádka, Věrka, která tam jezdívá s kolama a s manželem, obojí - kola i manžel vlastní. A byli jsme tam po všech stránkách velice spokojení. Nedaleko se nachází farma s koňmi a tak naše vnučky chodily s námi na nich jezdit a taky se ,, o ně starat,, - navíc, pokud nám zbyl chleba a rohlíky, nakrmily holčiny i tamní slepice, kachny a jinou drůbež. Protože v jejich tehdejším věku a vzhledem ke skutečnosti, že bydlí na okraji Prahy, moc tato zvířátka nevídají.

Milé KOČKY:

Pochopitelně jsme jezdili také po okolí na hrady, zámky, navštívili jsme i některá městečka, aby ne, když je tu takových krás! Ovšem místa kolem jsme s mužem znali z našich předchozích výprav a jen jsme je vnučkám ukázali...

Betlém světového věhlasu v Jindřichově Hradci, Třeboň, Nové Hrady, Terčino údolí, Stráž nad Nežárkou, Telč, Oslednici, Slavonice, Landštejn, Maříž, Dačice, a především lesy všude okolo.

Víte, kolik skřítkových domečků tam v lese vnučky postavily? Některá ta místa si dovolím vám nyní ukázat:

Betlém v J.Hradci:

Projížďka Třeboní:

U koní:

Jindřichův Hradec:

Nové Hrady :

v Terčině údolí:

hrad Landštejn:

péče musí být:

nakouknutí do Slavonic:

prostě vydatná dovča s vnučkami...

Oslednice na okraji Telče:

detail z Telče:

taky bych vás vzala na dovolenou!

Výlet s překvápkem

 To jsem zase jednou takhle zjara vytáhla manžela - naším autem a Janu a už jsme šupajdili na západ, nelekejte se, milé KOČKY, nebylo to za totáče a včas jsme to ubrzdili -  v Dolním Ročově u kláštera.

poté jsme si udělali přestávku v Jimlíně u oblíbeného Nového Hradu.

a další, delší zastávka v mém oblíbeném Žatci:

a to překvapení? to bylo obejití zámku v Petrohradě ( nikoli tom v Rusku ) - který není přístupný, neb je to sanatorium...

Odpočiňte si, milé blogerky, do zítra je času dost...