Už dávno jsem o této věci chtěla napsat na svém blogu,
ale nějak jsem nevěděla, jak do toho,
milé KOČKY.
Dnes o tom napíšu, i když nevím, jestli to pojednám správně.
Začnu od lesa:
mnoho let čtu spoustu dostupné literatury o Holokaustu, o věcech, které jsou ostudou lidstva, o neúctě k lidem.
O celá staletí opakujících se pogromech, o vraždách, loupežích a jiných ošklivostech, které doprovázejí Židy v Evropě a jinde a to nejen ve dvacátém století,
byla doba, že jsem usilovně navštěvovala židovské hřbitovy, synagogy a ,,gheta,, po republice,
snažila se pochopit souvislosti a co se stalo, že se k sobě lidé chovali a mnohdy i dál chovají takhle,
divila jsem se, že jsou zrovna židovské památky v zuboženém stavu,
pravda, tyto hřbitovy a budovy se už někde opravují a jejich stav zlepšuje, nicméně mnohé jsou nenávratně zničeny, jakož i jejich původní obyvatelé.
Filmy o skutečnostech, které se tohoto tématu týkají, bývají promítány v TV až pozdě večer, kdy se lidé už nedívají
( musí ráno vstávat do práce ) a nebo je to stejně nezajímá.
Jsem takový historik/samouk a zajímala jsem se od mala o Řeky, Římany a všelijaké historické události a tudíž i o Židy.
A nyní k tomu, co mne ,,tíží,,.
Moc ráda cestuju a poznávám zajímavá místa.
Když jsem byla na zájezdu v Polsku, udivilo mne, o jaký kšeft jde třeba v Krakově - kde vozí lidi - zájemce, do Osvětimi.
Na čumendu!
Sama bych do takového bývalého koncentráku nejela, divím se lidem, kteří se tam fotí s nápisem nad branou a podobně, stačilo mi, když jsem v Terezíně stála před domem, kde bydlely od matek oddělené malé děti, jak se mi tam udělalo špatně.
Jakýkoli koncentrák, ať už v Polsku nebo jinde, by neměl fungovat jako turistický cíl, určitě ne v tom smyslu, v jakém to někdy probíhá.
Prodej loutek židů v Krakově mě nadzvedl!
Je tu zase výročí osvobození Osvětimi Rudou armádou a přitom existuje tolik podivínů, kteří popírají ty hrůzné události.
Jako by neexistoval Norimberský proces a svědectví lidí, kteří to, bohužel, museli protrpět.
A není to tak dlouho, co se TO dělo!
Znám osobně několik židovských rodin, se dvěma děvčaty jsem chodila do školy
( odstěhovali se v šedesátých letech do Izraele ) a znala jsem pána, který přišel o celou rodinu, babičky, rodiče, děti.
Přežil sám, jediný.
V Litoměřicích existuje místo, které je svědectvím těchto hrozných časů.
A když čtu, že ve Francii a Německu i jinde jsou napadáni židé, občané těchto zemí, jsem zděšená.
Kdy to skončí?
