pátek 17. dubna 2020

Zážitek

Zážitky můžeme mít různé. V této nebo jiné době,
ale já jsem měla před dvěma nebo třemi dny zážitky dva.


Ten jeden zážitek nebyl příliš pěkný,
připravila jsem si na blog článeček o jugoslávské letušce Vesně Vukovičové,
která spadla z výšky asi 10 tisíc metrů při výbuchu bomby v letadle,
které letělo z Kodaně do Jugoslávie, tuším v r.1972,
někde nad Chřibskou vybuchlo a u Srbské Kamenice trosky letadla padaly k zemi,
v zadní části letadla byla zaklíněna zmíněná letuška a ač byla velice moc zraněná,
dali ji čeští lékaři z České Kamenice dohromady natolik, že mohla dál pracovat.
Vím, že se s nimi později několikrát sešla. Byla jediná, kdo neštěstí přežil.
Měla štěstí, že část letadla spadla na prudký svah a zbrdily ho stromy.
V Srbské Kamenici mají na památku té události postavený pomník.
A co mě vyprovokovalo k napsání?
Článek k oné události, který byl, podle mne slušně řečeno, jalový.
Čekala bych od profíka novináře něco lepšího!
A teď - proč jsem byla naštvaná? článeček mi zmizel! i s tím původním, okopírovaným článkem,
který mne vybídl k napsání mého!
Nyní se,
milé KOČKY,
pustím do veselejší části: příjemný zážitek, řekněme.
Později večer jsem úplně náhodně natrefila v TV na asi ,,CS history,, pořad nejméně hodinový o mém obdivovaném Vaubanovi a jeho práci.
Vždy jsem tvrdila, že bych ráda viděla ve Francii a okolí jeho pevnosti a stavby, to se mi sice nepovede, neb jich je mnoho, ale některé z nich už jsem navštívila a můj obdiv k němu je skoro tak velký jako k Santinimu.
Pořad byl docela pěkně udělaný a zajímavý, prolínalo se to s dobovými událostmi, řešily se hranice mezi tehdejší Francií a Nizozemím, pro mne lahůdka.
Některé plány Vaubana byly revoluční na svou dobu. Kdo se nechce trmácet do Francie, mohl by na podobné stavby popatřit v Terezíně, v Josefově u Jaroměře nebo třeba pod Špilberkem a jinde. I Hradec Králové má svá zákoutí s pevnostními prvky.
Nebo Olomouc.Ono by se toho našlo!
Ten chlap byl opravdový nadšenec, nejen, že cestoval po celé Francii a jinde, on vymyslel a nakreslil, dohlédl na výstavbu asi 33 pevností!, v terénech, kde to vůbec nebylo snadné, v horách, v močálech, u moře a jinde.
Za mne: Špica!
A to se nejezdilo po dálnici auty! ale po krkolomných prašných cestách ve vozech, tažených koňmi.
A jak to skončilo?, ptáte se, nakonec, jako u téměř všech úžasných lidí, pro své novátorské myšlenky upadl v nemilost.
Pro zájemce u tetky Wiki čti:
https://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%A9bastien_Le_Prestre_de_Vauban
pro ty, co si to mohou dovolit: najděte si opáčko pořadu.
( Měla jsem štěstí, že při různých zájezdech jsem viděla Neuf Brisach, městečko/pevnost poblíž Rýna,
pevnost v městě Belfort, pevnost v Besanconu obtékanou ze tří stran řekou Le Doubs )
foto z jím navržených míst:





středa 15. dubna 2020

O trpělivosti:

Tak na mne taky došlo,
pořád se snažím vypadat jako hrdina a bác ho,
po letech mě skolil houser.

Sice se ještě šourám a snažím, ale za jakou cenu. Bolí to.
Včera dopoledne jsem se vypravila na poštu, že manželovi dám cosi zaplatit.
Před poštou fronta asi 30 lidí, tak jsem to vyhodnotila, že lepší bude zbabělý ústup a přijdu jindy.
Vzala jsem to kolem lékárny, kde manžel chtěl koupit nějaký lék.
Tady čekalo asi 6 lidí, vál ledový vítr a přišla mi vhod kapuce od větrovky,
měla jsem sice čepici, jenže vítr byl pěkně jedovatý.
Uvnitř jim to šlo jako psovi pastva, ale dočkala jsem se a v cukuletu jsem byla venku.
A už tam čekalo dalších 8 zakuklenců ( v rouškách ).
Pane jo, to znamená, že v lékárně u Polikliniky to bude ještě horší!
Došla jsem domů a rovnou jsem se,
po nezbytné, důkladné očistě, vrhla na sedačku.
Přitom to přes okno, když koukám ven, vypadá tak jarně.
Odpoledne jsem zkusila s poštou druhý pokus.
Byla před ní větší fronta, než ráno.
Jsem důchodkyně a mám to státem placené, mám čas,
tak tam půjdu dnes ráno, třetí pokus. Dám poště šanci.

( dorazila jsem před poštu v 7,50 hod. a již tam bylo 24 čekajících zájemců, když jsem odtud v 8.20 odcházela, byla fronta venku asi 30 lidí )

úterý 14. dubna 2020

Být učitelkou

Kdybych byla učitelka a kdyby mi to ve škole dovolili,
hihi,

chtěla bych učit zeměpis a dějepis.
Vzala bych děti na výlet na mnohá místa a tam by se to snáze učilo.
No, fakt:
třeba bychom vylezli na Milešovku,
tady by nám pán z Meteorologického ústavu pověděl něco o počasí a přístrojích,
o tom, jak je tu často hodně větrno,
o tom, že tu bylJ.W.Goethe a A.von Humboldt, a další a taky vícekrát já.
O tomto kopci a jeho rozhledně se dají nastudovat mnohé informace. Určitě bych dala žákům nějaký pěkný úkol.
Aby je to bavilo!
Mimochodem, mnohá místa, kde spočinuly mé nohy, se chlubí Goethem.
Třeba Třebenice pod Košťálovem, v Muzeu granátu, to jste,
milé KOČKY,
jistě slyšely o Ulrice von Löwetzov a tom starém Kocourovi ?
A také, třeba, na sopce u Františkových Lázní - tam byl ten šlechtic a badatel a vzdělaný člověk také!
Když jsem jela do Výmaru, byla jsem na to město zvědavá hlavně kvůli němu!
A mohu pokračovat jako virtuální učitelka?
Tak třeba Mácha, s jeho Májem! Obešla bych se zájemci z řad žáčků Bezděz, Házmburk, Litoměřice a další krásná místa, nejen v Českém Středohoří nebo Českém Ráji,třeba pohled z Kozákova stačí, aby si každý do hlavy nalil, kde co leží, ať už Trosky nebo jiná zajímavá místa.
Řekněme, že na Pokličkách v Kokořínském údolí povíte cosi o zvětrávání hornin, garantuji, že si to lépe zapamatují než v nějaké třídě, kde studentíci myslí na to, jak za 10 min. zazvoní a půjdou na oběd.
Zkuste vzít kluky na Spálov a ukázat jim tam vystavenou Kaplanovu turbínu nebo co tam tam mají, jak se jim rozzáří oči! a to ve třídě nad knížkou nezažijou.
Ve Kbelích v Leteckém muzeu a na dalších místech...
Je mi jasné, že mi učitelky napíší, že jsem naivní a mírně mimo realitu, ale není to hezká představa?
Stejně tak by stálo za to vzít dětičky do údolí Dyje nebo Jihlavy, či Rokytné, a hned by pochopily, proč básníci psali o lesích, vodách, stráních!
Proč v hymně bory šumí atd.,
z internetu ani z mobilu tu vůni borovic nebo konvalinek ani při nejlepší vůli neucítí!
Když si na nějakém Íčku ( třeba Zvířetice u Bakova n.J.) necháte pustit animaci, jak vypadala zdejší zřícenina, když byla ještě zámkem, hned máte představu, jak to vypadalo a jak se to nechalo zpustošit, jak kousek ukrojila stavba dráhy a ač si nemusíme nutně pamatovat přesně roky, kdy k tomu došlo, stejně v hlavě něco málo zůstane.
Mám moc ráda, když potkám na výletě rodinky s dětmi, protože vím, že to ty děti obohatí a to mnoha způsoby.
Zajímavý předmět pro mne je i přírodopis, chodívala jsem s babičkou na bylinky, trhaly jsme kde co a sušila to na půdě, posílala do Léčivých rostlin do Liberce a malinko si přivydělávala k malému důchodu. A já se nenápadně mnohé naučila.
Dokonce si pamatuji, že některé ty rostliny jsme trhali i se školou.
Jak a co se učí děti dnes, netuším.
Ale nezávidím jim ani trochu.
I když jsem si jista, že v počítačování a znalosti angličiny a francouzštiny na své vnučky, gymnazistky, nemám.

( foto: Jiřina poslaná k šípku )

Celých šest

Vážení a milí, vzdálení i blízcí,
mohu vám zde v tuto chvíli oznámit a nestydím se za to:


Můj blog dosáhl dnes šestých narozenin.
Nejvíc to zaskočilo mne.
Tedy, počítáno od počátku blogu trvalkadahlia.blog.cz a pokračování na novatrvalkadahlia.blog.cz,
kdyby všechno to snažení a čas strávený u počítače,
moje fotky a neumělý popis událostí udělaly radost třeba jen jedné osobě, stálo to za to.
Přiznám se bez mučení, že přišly doby, kdy jsem to chtěla vzdát,
pak jsem se zase vzchopila a pokračovala, ač tuším, že to mnohdy má smysl asi jen pro mne,
převážně jako cestovní deník?
Ale nedávno jsem něco hledala na svém původním blogu a sama jsem byla ráda,
že mám kam nakouknout, když se chci podívat, co bylo.
Tak uvidíme, kam to ještě povede!
Jaro, léto, podzim, zima, roky letí jako splašený kůň.
Mně táhne na sedmdesátý třetí a mnohdy mi blog pomáhá zapomenout na chmury,
věříte mi?,
milé KOČKY?
Však taky ráda navštěvuji ty vaše!

( hledala jsem nějaký dort se šestkou z oslav mých vnuček, ale nakonec jsem to vzdala )

neděle 12. dubna 2020

Ohlédnutí

Tak letos nevím, jak to tam vypadá,
ale mohu dokumentovat, jak to vypadalo několik let zpátky u mých vnuček na Velikonoce.

V pondělí čekaly vždy koledníky a tudíž měly holčiny nachystaná vajíčka a čokoládové bonbony a figurky, perníčky.
Jak to bude letos se dozvím dodatečně.
Milé KOČKY,
nejzajímavější velikonoční pondělí jsem zažila za mého mládí, když jsme bydleli ve vsi poblíž Strakonic
chodily jsme, děti různého věku, ve velké partě s řehtačkami od statku ke statku,
a pak jednou v Jedovnici, když jsme tam s mužem byli o Velikonocích na malé dovolené.
Tam zas chodili jen hoši.