Odlehčeně, předvánočně -
milé KOČKY,
kdysi, na bývalém blogu, jsem se pochlubila, že krom jiného sbírám papírové ubrousky - a jedno téma je, jak jinak - zima a Vánoce. Známí mi nosí obvykle 2 ubrousky ze svých a já také 2 z každého koupeného balíčku schovávám. Vnučky už projevily zájem, že jednou štafetu převezmou. Vánočních a Velikonočních mám asi nejvíc.
Nahlédněte:
Tak si tady, den po dni, v bytě, pomalu uklízím a leccos připravuji, zpívám si pro sebe Covide, covide, kdo po tobě ide. Pořád se mi ta pozměněná písnička vtírá...Tak zoufalá situace je, asi mi chybí častější pohyb venku.
Milé KOČKY,
už jako hodně mladá jsem dělávala texty k písničkám a spolu se spolužačkou Jarunou jsme se hodně vyblbly. Ona hrála na kytaru a zpívaly jsme ty moje výmysly. Pochopitelně na nějakou známou melodii. Já jen potichu a opatrně, zpívat neumím. To víte, jsme odchované J.Suchým, Matuškou, Gottem, Neckářem a dalšími, já jsem dokonce měla ráda Moravanku a vše z Moravy mi přišlo krásné. Nejvíc se povedla ta notoricky známá : Tam za vodou v rákosí. Za tu mě Jaruna vzala po hlavě kytarou, neb jsem v textu nějakého Petra nechala milovat mne a ne ji. Co chcete, rok před maturitou? Já to měla dobré, napsala jsem si, co jsem chtěla, to ona se musela držet not! Jo, ten byt v domě nad jezem by mohl vyprávět!
( když slyším Děti z Pirea, Krásná je Neapol a podobné šlágry, mám chuť si sbalit batůžek a vydat se tam, hned , v nouzi beru i Hvězdy nad Brnem!) K Moravě mám zvláštní vztah, ráda tam jezdím. ( to mohu ale směle říct i o jiných krajích v Česku. )
Koledy neumím, ale Vánoce mám ráda...
Tím zvonkem nemyslím ani domovní zvonek, ani ten na řídítkách svého kola, ani ptáčka s tímto názvem, ale skleněný zvonek, který přebývá během roku ve skříňce v obýváku u téměř nepoužívaných skleniček na nožce, zvonek, který přijde ke slovu resp. ke zvonění na Štědrý den v 18 hod., aby svým veselým, pronikavým a jasným zvukem zahájil Vánoce u nás doma. Vždy zazvoním, pomyslím na rodiče, příbuzné, přátele a známé, lidičky, které mám ráda a popřeju jim v duchu hezké Vánoce, pevné zdraví a hodně štěstí. Na ty, co už s námi nejsou, říkám si, kdy asi půjdeme za nimi?
Milé KOČKY,
takže nejen ozdobený stromeček a nějaké cukroví a výzdoba, ale zvoneček je u nás důležitý 24.12. Jídlo střídmé, nic divokého, žádné žlučníkové záchvaty. Po večeři ke stromečku a dáváme si dárky. Jmelí u nás bývá zcela výjimečně, když mě někdo podaruje nebo kousek někde najdu na procházce. Televizi - tu sleduje především manžel, takže - já ty pohádky moc neznám. Snad jen Tři oříšky, Prázdniny v Římě a Mrazíka. Ty si nenechám ujít. Koledy nezpíváme, to bych vyhnala všechny myši ze sklepa. A nesnáším, když na Vánoce někdo odpaluje petardy, přijde mi to nepatřičné,
já si krásné Vánoce představuji: ticho, lehce padá sníh, svítí vyzdobená okna, nikoli bláznivě, přemírou barev blikající, pohoda a klid. Pokud mi Ježíšek donese knížky, zašívám se s dekou a hrnkem horkého nápoje a čtu. Nic bombastického.
Tyhle fotky jsem před časem dávala na blog, poslal mi je můj bývalý šéf z výletu do Českého Krumlova a mnozí si je asi pamatují. Ty mi také smazali.
Milé KOČKY,
jistě přijdou vhod, když si jimi navodíme pár dní před svátky zimní atmosféru.
UNESCO, UNESCO, co je to za město?
Někdy mám pocit,
milé KOČKY,
že si se mnou osud hraje a dělá mi naschvály. Spoustukrát se mi v životě staly nenadálé příběhy, že jsem jen zírala. A jako na potvoru se mi to nehodilo ani náhodou. Tak třeba jsem se dala do velkého úklidu, to se ví, to si nejdříve celý byt nebo jeho část rozvrtáte a zanesete věcmi, které chcete roztřídit, uklidit a přerovnat, vyhodit či někoho něčím podarovat a máte ty věci všude. A do toho zvonek, přijede vám nenadálá, vzácná návštěva, a ještě si přivede někoho, kdo by vás hodně potěšil, kdybyste ovšem měli doma právě všechno naklizené, bábovku na stole, navoněno. Třeba jako když vám neohlášeně přijde dobrá kamarádka a přivede si sebou skvělou přítelkyni, která je vdaná za šlechtice v Itálii a vy máte sotva dvě židle volné, kam byste je posadili. Její historky nás sice krásně pobavily, ale nevím, co ona vyprávěla pak ve své novém, slunném bydlišti, de facto zámku s překrásnou zahradou, o návštěvě u nás! Náš byt v tu chvíli spíše připomínal cikánskou vesnici někde v Rumunsku. ( nechci urazit rum.cikány ) Také se mi jindy stalo, že jsem klečela celá zpocená s vyhrnutými rukávy a růčo vytírala chodbu, když dorazila domů dcera, tehdy studentka gymnázia, spolu s nejlepší kamarádkou a jejím přítelem, také studentem a neměla jsem doma ani oplatku. Trapas.
Takových historek bylo...
Bývaly doby, kdy jsme s přáteli svorně slavívali narozeniny mého muže, neb je má v červenci a krásně se to dalo zprodukovat. Půjčila jsem si ještě jeden stůl a židle od sousedky a měli jsme parádní posezení pro 11 lidí. Občas jsem malinko záviděla, že nemám zahradu, dělat oslavu v době, kdy kvetou ovocné stromy, by to bylo super, posadit je pod kvetoucí strom ke stolu, hned udělám dojem. Ale je fakt, že kdo mě má v oblibě, leccos mi odpustí. Dělávala jsem oslavy v nějakém duchu, třeba měli všichni přijít za námořníky, v pruhovaném tričku a výsledek? byli jsme jen dva! - já a jeden známý. Ostatní to neakceptovali. Prostě Kašparů je málo.
Milé KOČKY,
jaké máte zkušenosti vy? Můj táta s oblibou říkal: mám rád jen krátké a ohlášené návštěvy. Mamce to bývalo jedno, ta by dokázala pobavit, pohostit a nakrmit, ubytovat - ( s nadsázkou ) i vojenskou posádku.
A teď jsem si vzpomněla, jak jsem jednou četla v bydličasopisu - když byli návštěvou u jednoho spisovatele: lístek na jeho knihovně : knihy nepůjčuji a tobě už vůbec ne! tak tomu se nedivím, také si ode mne někteří známí půjčili knížky a už jsem je nikdy neviděla, ty knihy.
Na co já všechno stihnu myslet při uklízení?!
