Pauza

 Již delší dobu koketuji s myšlenkou, že si dám pauzu, od věcí a činností, které nejsou nutné a které pohlcují mou mysl a čas, nehledejte v tom, milé KOČKY, nic divného.

Chemoterapie poškozuje nejen nervy a moje nohy a ruce by o tom mohly povyprávět, jaké je ze mne nemehlo, ale možná to má vliv i na buňky v mozku a jinde, co já vím. Na blog se snažím připravit pár dní dopředu vždy několik příspěvků, pokouším se vložit aktuality a také nějaké archívní věci, o kterých si myslím, že by mohly někoho zajímat a pak se večer alespoň na chvíli zaskočím podívat na komentáře a mít s vámi nějaký, třeba i krátký kontakt, o ten rozhodně nechci přijít.

A nyní si říkám: každá z vás má plno práce s úklidem a pečením a jinými činnostmi v bytě či domě a já si také ráda srovnám myšlenky v hlavě nebo knížky v knihovně.

Počkám, až na tom budu krapet lépe a ustrojím stromeček ( moje oblíbená činnost ), zajdu pro nějaké roští a ozdobím ho a dám na stůl. ( nakonec jsem stromek ustrojila ve středu, heč)

Aby vám tu nebylo smutno, vymyslela jsem pro vás kulturněpoznávací záležitost: to se asi k Adventu hodí? Náhodně jsem si na včerejší podvečer vybrala knížku Viktora Fischla alias Avigdora Dagana, rodáka z Hradce Králové a později obyvatele Izraele, velvyslance, spisovatele a autora nejen Jeruzalémských povídek. 

Z nich vám zde několik dní po sobě opíšu pár těch nejkratších, nikoli však nezajímavých.

Třeba vám přijdou vhod? Snad mě za to nikdo nebude žalovat?

Tak zítra!

Na jedné polici

 Letos díky mé léčbě je vše trochu jinak, nemám po bytě výzdobu jako jiné roky, prostě mě napadlo, že ty různě staré věcičky, kterých se nedokážu zbavit  ( protože jsem je např. kupovala vnučkám, když byly malé ) dám na jednu polici a bude! 

Tak jsem zvědavá, jak to vezmou mé vnučky, až sem 26.12. přijedou, když už povyrostly a mají jiné priority.

Milé KOČKY, 

Trochu jsem tu polici zvěčnila:

ta příšera, má to být asi sob, se s divně vonícími svíčkami ve tvaru stromků ukrývá už druhým rokem v lahvi od okurek, jen jehličí mají nové:

Ještě mám dva skleněné andílky, které jsem dostala, aby mě chránili a pomohli mi se uzdravit. Ti na mne dohlížejí z lustru.

Zelí v Nera

 U nás v Nerátkách je již několik let po sobě na náměstí na zimu záhon kulatého tvaru s barevným zelím a to já chodím ráda ( když nezapomenu ) fotit. Letos se mi to podařilo právě, když bylo dost chladno a tak některé ty hlávky byly ojíněné. No, znám expertky, které by to pofotily na umělecké výši, já jen tak od boku, nicméně tady je máte, ty okrasné vitamíny:

Milé KOČKY:

nacvakáno jen pro vás!!!

Tady ten dům každou chvíli asi spadne, alespoň jak koukám na tu fotku, ale už tam nepracuji, tak co...

zajímavé a tady stojí zase rovně! MěÚ - jeho odloučené pracoviště.

Nafoceno dne:3.12.2021

a ještě se chystám jít nafotit Betlém, který mají Nerátky již několik let vedle Kulturáku upletený z proutí.

Nedělní odpoledne

 Neděle se povedla, od rána sluníčko, modré nebe, zbytky sněhu, uvařila jsem vepřové na houbách a knedlík - no, jestli to bylo těmi knedlíky, že se mi zatemnil mozek - nevím, ale po obědě jsem na nic nečekala a hupla na bus a odjela jsem do Prahy na Hlavní nádraží, kde jsem poměrně málo času čekala na vlak, s cílem podívat se na jedno místo, kde jsem léta nebyla. A tajně jsem doufala, že sluníčko bude ještě svítit, až k tomu objektu dorazím. A stalo se. ( je to dost napínavé, milé KOČKY? )

Cestou jsem psala smsky Janě a Marcele, že jedu na výlet a ony nemohou, neb Jana hlídala vnučky a Marcela se dívala na studené sporty v telce. Schválně nepíšu, kam jsem jela, neb po vložení fotek to pozná každý, kdo má oči. Jelikož mám momentálně problém s nohama, tak jsem ani nedoufala, že se vyškrábu až nahoru ke hradu, ale stalo se. Já tam nebyla spoustu let a překvapilo mě, kolik lidí šlo až ke bráně, kterou chvíli předtím zavřeli, protože právě začala poslední prohlídka hradu toho dne.

Jeden král si tam schovával korunu, jablko a žezlo, ale dnes by to nestálo za to, koruna už nemá žádnou cenu, leda ta jeho, královská koruna. To by Karel zíral, že už jsme zrušili i haléře.

Fotila jsem docela dost, ale co byste chtěli v polovině prosince, měla jsem prsty zkřehlé a roušku mokrou, div mi na ní nenarostly rampouchy. Zahřálo mě vědomí, že jsem dokázala od vlaku vylézt až ke hradu a pak také horký jablečný džus, který jsem si pod hradem koupila a vypila s požitkem. Za postupného setmění jsem se vrátila na nádražíčko a po chvíli přijel od Berouna osobák, aby mne dovezl zpět do Prahy a pak metřiště, bus a teplo domova.

Co bych vykládala, tady jsou mé čerstvé, ještě teplé fotky z toho mého nedělního pobíhání. 

Pohled z vlaku přes špinavé okno:

Pak už pěkně po svých, hore kopcom:

tři v jednom: já, váza a hrad...

slunce právě zapadlo: 

a most koupající se v Berounce:

Stálo mě to rovných 20 korun, když nepočítám cenu moštu, no, nekup to.