Počty a naivita

V noci na dnešek jsem nemohla usnout,

pořád se mi zobrazoval ten liběchovský zámek, v jak špatném stavu je od povodní,

jenže! - ta rozbitá skla oken - to neudělala voda,

no jo, není v soukromých rukách, nejsou peníze, není to priorita atp.,

napadlo mě, jak už to my, Vodnáři, máme,

takové fantasmagorické, utopické, poněkud bláznivé řešení:

kdyby každá osoba v republice dala jednu korunu měsíčně na zvláštní účet,

bylo by to 12,- Kč ročně!

( pětičlená rodina, tzn. s třemi dětmi, by poslala 60 Kč ročně ),

( možná by někdo poslal i víc? )

a pokud je pravda, že nás je asi 10 milionů,

bylo by to 10 milionů měsíčně a 120 milionů ročně,

a z toho už by se dalo leccos opravit, když už je to STÁTNÍ majetek!

A kdyby ten účet spravoval někdo, aniž by z něj čerpal pro sebe a vyváděl na jiné účty, že?

Kdyby firmy a práce na rekonstrukcích a opravách vybíral a posléze hlídal někdo zodpovědný a nebral za to zbytečně velkou haldu peněz,

milé KOČKY,

za pár let by se některé ty památky vylouply ze šedi a nevypadaly by jako ruiny,

zdobily by obce a lákaly turisty,

nestrašily by a nepřitahovaly vandaly...

taky mě ale napadlo, zda má smysl opravovat tyhle zámečky,

které pak slouží buď jako muzea a galerie, případně jako sídlo veřejné správy,

když zároveň také hrozí, že opět přijde nějaká ta povodeň a zase bude zle, jenže, tak asi nelze uvažovat?

Naštěstí jsem usnula a veškeré ty myšlenky odletěly pryč.