Co se stalo a jak, to vím, ale stejně!, je to pro mne překvápko,
manžel se díval po osmé večer na nějaký film, kde lidé házeli balíky slámy na přívěs traktoru,
a jestli to bylo tím teplem nebo čím,
naskočila mi vzpomínka z mládí:
silně, živě, s plnou parádou:
to mi bylo asi osm, babička chodívala k sedlákovi pomáhat, brala nás, děti, s sebou,
jedno, zda se odváželo z pole obilí, sláma nebo z luk seno,
rozumějte,
milé KOČKY,
zelené, chrastivé, voňavé seno,
a odváželo se na žebřiňáku koňmi nebo to bývaly i kravami tažené vozy.
Jako dneska - teplý den, mnohdy dusno,
někdy spěch před blížící se bouřkou,
ta dávno zasutá vůně sena a zpocených zvířat - to byla ta směska vesnických vůní,
které se mi dnes náhle vynořily a jako bych v té vesnici na Strakonicku zase byla.
My děti jsme seděly na fůře a držely se provazu, pomalu se houpal náklad v úvozové cestě mezi poli,
a při vjezdu do brány statku jsme se bály, že si urazíme hlavu,
ale jak vidno, nestalo se a jsem tu ještě teď,
a když si se sestřenkou Danuškou ze Skočic chceme připomenout mládí,
zajedeme si do skanzenu v Přerově n.L. - nebo na Veselý Kopec -
tam ještě vědí, co to je cep, hrábě, kosa, srp a spousta nářadí, na vsi nepostradatelného.
Jak tam voněly meze mateřídouškou,
a to my jsme byly náplavy, děti z města,
naši se stěhovali z Děčínska za babičkou z tátovy strany na Strakonicko a pak zase po letech zpátky,
k druhé babičce - logicky z máminy strany...
ale to už je jiná historie...
Žádné komentáře:
Okomentovat