Jsou situace, které se jeví jako hrůzostrašné, zdánlivě neřešitelné, nebo zničující,
mezi takové v některých rodinách patří jistě to, když vás vyhodí z práce a nejste ve věku do 40 let.
U nás, v jednom velkém pražském podniku, s působností po celé republice, když byl podnik prodán rakouské firmě,
vyhazovali jako na běžícím pásu, říkala jsem si ( celkem naivně ) mne se to netýká, moje pozice je neotřesitelná a vida! vyhodili mne jako kdekoho dalšího, i když v prvním jednání mne vzali za dva dny zpátky do jiného odboru a za lepší peníze,
ovšem po pár letech galejí, kdy jsme s kolegyňkou V. pracovaly spoustu hodin navíc bez ohodnocení jsem stejně letěla.
A tu se objevila nějaká tajemná síla:
věřila jsem, i když se to jevilo jako čiré bláznovství, že si práci najdu.
Bylo mi asi 54 let! - měla jsem JEN maturitu a spoustu let praxe,
nicméně koukali na mne všude ( hlavně v Praze ) jako na vykopávku, ač jsem nevypadala nejhůř!
Tak jsem se rozhodla, že nebudu plašit, nebudu se nervovat, měla jsem objednaný a zaplacený od února zájezd na Sardinii, tudíž jsem v pohodě na něj odjela a přijela počátkem října opálená a spokojená, odevzdaná, že to dobře dopadne,
že to za mne tam nahoře snad někdo rozhodne a něco zajímavého mi přihraje.
Po příjezdu jsem se dověděla, že na jednom zdejším úřadu budou brát 4 zaměstnance, naběhla drze na konkurz
a vida:
přihlásila jsem se se spoustou mladých holčin a žen a jednu pozici ,,ulovila,,.
Pracovala jsem tam až do důchodu a dokonce i několik let navíc ( asi 2 a půl? ) a několik brigád v době nemocí a dovolených zaměstnankyň, těch, co nastoupily po mně.
Asi jsem měla štěstí, ale dodnes si pamatuji tu náladu, kdy jsem ráno vstávala místo v pět až kolem sedmé, měla jsem místo hodinové cesty vlakem do Prahy asi 7 min. pěšky do práce, žádné jízdenky ani na vlak, ani na metro, byla jsem svou paní a vedení a kolegyně na jiné budově!, pracovala jsem jen 4 dny v týdnu a pátek, sobota i neděle byly volné.
Což se zúročilo hned další rok, kdy se narodila má starší vnučka a mohla jsem dceři v pátek hlídat děcko, aby si mohla v Praze oběhat své doktory, kadeřníka, a pod.
Považuji toto své poslední zaměstnání za dobrodiní dodnes.
Světlá, moderní kancelář ani výhled nebyly špatné, ale i spousta náročné práce, to vše nebylo nic proti pocitu, že konečně dělám to, co mě baví a jsem kousíček od domova.
Takže radím, nekácejte se,
milé KOČKY,
hned, jak se něco stane, doufejte, že budete mít štěstí a napadne vás to nejlepší řešení.
Jsme přece ženy a ty něco vydrží a máme téměř všechny dobré nápady a schopnosti. Tak jich využijme.
Všem vám přeji, aby - pokud pracujete, jste pracovaly tam, kde by vás je to nejen dobře uživilo, ale i bavilo.
( učitelkám přeji do nového školního roku hodně síly a slušné peníze ).
( Přikládám fotky z doby odchodu do důchodu, dnes vypadám zdevastovaně! )
Tak vidíš, nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. Jen se nehroutit předem. Na těch fotkách z tebe čiší spokojenost se životem. Už aby se dalo dohromady i zdraví a přijdou podobné fotky i dál. Moc ti to přeju :-)
OdpovědětVymazatMilá Kitty, letos to bylo v polovině roku přesně deset let, kdy jsem ofiko přešla do starobního důchodu a ač jsem pracovala pak ještě nějakou dobu dál a těšilo mě to, už jsem na tom ( hlavně nyní )daleko hůř. I když pořád doufám, že se to ještě zlepší!
OdpovědětVymazatHezký večer ti přeji. Jiřina z N.
Jiřinko, to moc dobře znám. Několikrát jsem padla na úplné dno a nakonec jsem dvanáct let dělala práci, která mě neskutečně bavila a ve které jsem se našla. Bez té životní houpačky bych ji pravděpodobně nikdy nepotkala. Drž se, myslím na tebe.
OdpovědětVymazatVím, že z práce mě nevyhodí, ale taky vím, že to není to, co bych chtěla dělat. Čekám, až mladší synek vyroste a nebude mě tolik potřebovat a pak tradá pryč. To vstávání v půl čtvrté ráno mi opravdu nedělá dobře... Přeji hodně sil!
OdpovědětVymazatJá jsem brzy po nastoupení do pracovního procesu coby úřednice věděla, že to není to pravé ořechové pro mně. Neposlechla jsem svého otce v otázce výběru mého vzdělání, šla jsem na ekonomku. On měl představu školy grafické.Ale jelikož jsem měla tolerantní rodiče, tak zůstalo u mého rozhodnutí. Takže jsem životem prošla jako cifršpionka. Nemohu říci, že bych se v práci trápila, ale svým způsobem by mi bylo lépe za jiným stolem. Našla jsem si však aktivity, které mne bavily a baví dodnes, takže se za svým i pracovními léty neohlížím nějak pochmurně.
OdpovědětVymazatJiřinko, myslím na Tebe!
Hanka
Také jsem zažila dobu, kdy jsem v 47 hledala práci a nemohla nic najít. Jsem textilačka a práce v oboru nebyla, nebyla ani jiná. Nakonec jsem měla štěstí a vrátila se do podniku, kde jsem pár let předtím krátce pracovala. Byla to práce v úplně jiném oboru, zajímavá a zodpovědná. Nechci psát o důvodech, které mě přiměly odejít do předčasného důchodu. Ale jsem za tuto životní zkušenost ráda.
OdpovědětVymazatJiřinko, opatruj se, moc na Tebe myslím. Růža
[4]:Janinko, uvedená vstávací hodina je děs a běs! to není nic pro lidi!Moc bych ti přála vstávat před sedmou a pracovat dejme tomu od osmi.A domů se vrátit po 16té hod.
OdpovědětVymazatVšem vám, milé KOČKY, děkuji za podporu, a že ji nutně potřebuju, je mi po osmé CHMT dost nevolno. Už bych tam nejraději nikdy nešla! Jiřina z N.
Jiřinko, ani já nemám problém s prací. Každá nová mne posunula výš, (nemyslím pozicí, ale náplní práce), časem i cestováním, takže dnes vím, že vše špatné, jak se jeví na začátku, je k něčemu dobré, což se zjistí později. Musím napsat, že kočka jsi stále a vůbec bych netvrdila, že vypadáš zdevastovaně. Ba naopak Ti to moc sluší a na svůj věk vůbec nevypadáš. Řekla bych (snad ne blbě), že ta kila dolů Tě omladila. Opravdu. Sekne Ti to.
OdpovědětVymazatTak se drž, kočko jedna. Pa D.
Situace na trhu práce v současnosti je taková, že kdo chce pracovat, může si i vybírat. Mladí lidé nejsou zdatní, společnost stále častěji a ráda sahá ke zkušeným i starším.
OdpovědětVymazatČetla jsem studii, že obrovské nadnárodní společnosti stále častěji vyhledávají i pracovníky přes 50 let, protože mají zkušenosti a chodí do práce, na rozdíl od mladých, kterým chybí sebereflexe.
Jsem živnostník, nemohu a nechci si stěžovat, mohu mít milion výtek, ale díky za každé ráno, vstávám ve čtyři, kdy mám kam jít.
Přeji každému, aby takový luxus zažil, protože bez práce nejenže chybí koláče, ale svět má mizerný rozměr.
[9]:Milá Simonko, milé KOČKY,
OdpovědětVymazatsituace výše popsaná byla v r.2002 a 2003, takže to bylo o něčem jiném, než dnes.Zaměstnání jsem měla v životě několik, obvykle mě ke změně donutily okolnosti, většinou mě to v práci bavilo.( to vstávání brzy ráno už méně ).
I v důchodu jsem chodila na brigády - např. letos v zimě.
Jiřina z N.
[8]:Milá Dáško, tvoje práce je obohacená tím, že máš možnost cestovat a poznávat kouty naší zemičky, ale je tu i druhá strana mince - to cestování, když sama řídíš, je náročné a má své neduhy.Třeba v zimě.
OdpovědětVymazatOhledně pochvaly na mne: pýřím se, ale hřeje to! Díky Jiřina z N.