Tak si tu tak polehávám na kanapi a najednou jsem si vybavila blog Simonky/Blondýnky
a její příběh u Labe s cyklistou -
to mi připomnělo jeden velmi starý zážitek.
Manžel kdysi rybařil, obvykle po noční šel máchat vlasec do tůně a u toho pospával,
já jsem za ním většinou kvečeru přijela na kole a dělali jsme si tam na malém ohýnku večeři - pod ohýnkem jsme pekli v alobalu masíčko a brambory a rajče a papriku a pak se to rozbalilo a byla to dobrota, ohýnek se uhasil a jelo se ( na kole ) domů.
( Pak ohýnky zakázali).
Protože večer už otravovali komáři a ryby stejně na nás dělaly dlouhý nos.
Jenže, k takovému posedávání v rákosí a předstírání rybolovu musíte mít,
milé KOČKY,
co?
No, přeci povolenku!
A tak jsme jednou v sobotu, časně ráno, vyrazili autem do sousedního městečka K.,
abychom si vystáli frontu a koupili ten kus papíru.
Fronty stát mě nikdy nebavilo, takže jsem tam nechala manžela, aby si potřebné vyřídil
a pustila jsem se dolů k tůni pěšinou v louce, na břehu kvetly žluté kosatce
a já se dívala na vodní hladinu a nějaké ty rostliny na ní.
Prostě jsem se kochala.
Kde se vzal, tu se vzal, začal na mne řvát nějaký chlap, co tu dělám a kdesi cosi, že je to soukromý pozemek rybářů.
Vypadal a mluvil jako, jak bych to jen nazvala? jako čuně.
V tu ránu mne něco napadlo:
Postavila jsem se rovně, ( jsem hodně vysoká! ), nahodila jsem kukuč a hlásek jako dáma z První republiky odněkud z Vinohrad a pravila jsem:
Ráda odtud odejdu, ač se mi tu dosud líbilo, ale s takovým nevychovaným hulvátem bych tu nerada setrvala. Veškeré kouzlo je rázem pryč.
A pomalu, lázeňským tempem, jsem odkráčela do mírného kopečku k manželovi, který mezitím v chatce na tom pozemku koupil potřebnou povolenku.
Dědkovi zamrznul obličej a lapal po dechu, už se nezmohl na nic.
Manžel se ptal, co je? Já na to - až v autě. Tam se pak divil, že jsem to takhle ustála a nehádala se.
Dodnes z toho mám bezva pocit.
A takhle to u nás na tůních vypadá:
( tůně jsou vlastně původní koryto řeky, v r. asi 1938 bylo mezi původními meandry vykopáno nynější, narovnané Labe, takže jsou tůně tu zprava, tu zas zleva od Labe )
a kdo dnes ví, kde je tomu hulvátovi konec?
Jiřinko, to je hezký příběh. Pěkně jsi to hulvátovi nandala. ;-) Je u vás hezky, mám taková zákoutí ráda.
OdpovědětVymazatKrásně jsi mu to natřela, úplně si tě u toho představuju! :-D
OdpovědětVymazat[2]:Janinko, kdybych se s ním hádala, tak by se taky divil, nejsem v tom oboru začátečník, ale tohle ho uzemnilo víc.Už jsem to nehádání vyzkoušela vícekrát a má to něco do sebe. Hihi.
OdpovědětVymazatKrásný večer Jiřina z N.
Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem.
OdpovědětVymazatTím hulváta odzbrojíš- no, někteří jsou však hodně otrlí a vykřikují dál :-).
Klidný den, Jiřinko!
Hanka
Jiřinko, moc hezký příběh. Krásně si to ustála a nesnížila si se na jeho úroveň. Krásné fotky. Měj pěkné dny.
OdpovědětVymazatZážitek je vtipný a fotky ještě lepší. Ať se vám všem rybařícím a kochajícím se u vody daří ;-)
OdpovědětVymazat[6]:Milá Kitty, já mám zážitků, že bych mohla denně psát romány. To je tím vysokým věkem, asi.Zatím si je i pamatuju.
OdpovědětVymazatNa tebe jsem myslela, že jsi se nějak podezřele dlouho neozvala, co je s tebou a ejhle, jsi tu.Tady prší a je chladno a jsem tomu ráda. Bylo mi zas týden špatně.
Hezký večer Jiřina z N.
[7]: Tušila jsem tvoje "špatně" a myslela jsem na tebe. A hned přiletěl tak pěkný článek. Řekla bych - udělej si soupis svých "příhod" a šoupej to na svůj blog, budeš chválená ;-)
OdpovědětVymazat