To byla jízda!

Dnes naposled!

Zatím to tak vypadá, že jsem dnes jela na ozářky naposledy,

ale důvod, proč tu dnes píšu, není tahle léčba.

---

Sedla jsem si v busu úplně dopředu, na první sedačku vpravo, za první vstupní dveře,

lidi dost kašlou a nemám zájem něco chytit, mám svých nemocí dost.

Ještě v našem městě, ale na jiné stanici, nastoupil pán a rovnou si přisedl ke mně.

Šoupnul mě dost razantně doprava, připadala jsem si jako špagetka na stěně kastrolu.

Hned mě napadl výraz, který by se na něho hodil: tlustý, studený zadek.

Asi čekal na bus dlouho, přes jeho džíny jsem na boku cítila chlad.

Pán pravým loktem dloubal do mne, levým palcem do mobilu.

Byla jsem vlastně ráda, že se věnuje mobilu, že nenavazuje hovor.

Bála bych se toho, že ,,mu žena nerozumí a pod.,, -

raději se bavím s chlapy od 30 do 50 let, kteří jsou umytí, oholení a voňaví,

můžu si s nimi povídat o kolování v údolí Wachau nebo kolem řeky Drávy, hihi,

kteří tuší, co mohou ode mne očekávat: třeba žádost o odvoz do nejbližššího zdravotnického zařízení, hihi.

V polovině cesty jsem v mysli pána přejmenovalaa na pana Zatuchlinu, ač úplně nevoněl jako bezdomovec,

nicméně byl pravým opakem výrazu: jemná, nevtíravá vůně.

Díky němu mi ta trasa připadala třikrát tak dlouhá než jindy.

Taky mezitím ohřál o mne svoji studenou část těla!

Uvědomila jsem si,

milé KOČKY,

že to není mužský, kvůli kterému bych naleštila dávné vzpomínky, který by ve mně vzbuzoval nějaké nápady,

že by vybudil, nedej bože, nějaké víření atomů erotiky.

Ale, musím uznat, že když vystupoval, všimla jsem si, že měl hezké, čisté, asi nové boty.

Tak tady máte cestu důchodkyně do Prahy!