Kdy jsem byla nadšená?

 Opravdu to chcete, 

milé KOČKY, 

vědět? Tak jdeme na to: byly jsme s Janou, kolegyní (kolegyní  kdysi a nyní kamarádkou ) na zájezdu v severní Itálii, to byly samé zahrady a kytky a občas nějaký ten zámeček, honosná vila, jezero, obroubené to bylo Alpami, no, nekup to. ( co byste také ode mne čekaly? ) A v jedné té zahradě, velké překvapení, samé pomeranče, citrony, prostě neuvěřitelná směsice, vůně květů a zároveň plody, nu, mé nadšení nebralo konce. Další den jiná zahrada a jiné úžasnosti a tak to šlo den po dni... Přiznám se, že něco podobného, i když v menší míře, jsem zažila i na jednom německém hradu, jenže, tam ty citroníky a pomerančovníky mají ve velkých džberech a musí si je na zimu schovávat pod střechu. V Itálii, konkrétně kolem Luccy a Cinque Terre to mají asi jinak. Jestli se ráda chlubím a občas to dělávám, tak tentokrát to sem dám obzvlášť ráda, protože se může stát, že někdo něco takového nikdy na vlastní oči neuvidí.

Přeji vám všem krásný den, krásný víkend, to by bylo, abych vás nepotěšila!

Jak si můžete všimnout, stíháme i zmrzlinu. My jsme s Janou tááák šikovné. ( a mlsné!)