Druhým místem, kterému jsme na výletě věnovali nějaký čas, bylo městečko Úštěk - kam se také dost často dostáváme a nikdy kolem něj jen tak nejedeme bez zastavení.Mám to tady ráda - je to malé, snadno se obejde a je tu zajímavých budov k vidění docela dost. Náměstí, synagoga, židovský hřbitov, Ptačí domky a mnohé další: nahoře na kopečku ještě poutní místo.
milé KOČKY -
Jak jsem tak korzovala archivem fotek z našich mnohých výletů, našla jsem i jeden čistě jarní, ale už dubnový a rozhodla jsem se, že vám ho tu, milé KOČKY, postupně ukážu - přeci jenom vás, možná, tyhle snímky dokážou vytáhnout do přírody, i když, přiznejme si to, duben, to je čas, kdy zima ještě občas ukáže zuby a sluníčko má dost práce přes den ji umravnit.
Tak tedy - byl duben a my jsme si vyjeli do obce Rašovice a šli na hrádek Helfenburk. Aby nedošlo k mýlce, je to poblíž Úštěka, stejnojmenný hrad u Vodňan byl v plánu jindy a s jinou skupinkou.
Na dnešek jsem si schovala, milé KOČKY, několik dní starou záležitost - sice mám dnes tanečky na Karlově náměstí, ale proč bychom se netěšili?
Nejprve vám řeknu hodně starý vtip - buďme rádi, že si ho ještě pamatuji:
Američani poslali do Ruska špiona a kupodivu ho Rusové za pár dní chytili a zavřeli. Americký vyjednavač přijel a ptá se - jak je možné, že jste ho tak rychle objevili? A Rus na to: Víte, my tady černochů moc nemáme.
A nyní dva ze života:
byla jsem na Bulovce na kontrole a jdu už k tramvaji, v tom ke mně přistoupí podivný chlapík s plnými igelitkami a ptá se mě: Paní, jdu správným směrem na San Francisko? Přiznám se, že mi proletělo hlavou, že buď mají Bohnice vycházky nebo se jedná o nějakou hospodu, o které nevím, tak diplomaticky odpovídám - to netuším. Pán s bohorovným klidem povídá: to nevadí, je to 17 000 km a tak jdu, to dám. A odkráčel!
ale to nebylo vše, po chvíli jdou proti mně po chodníku dva policisté, v černých mundůrech, s jasně zelenými vestičkami a ozbrojení pistolemi a vybavení chrčícími vysílačkami - když byli kousek přede mnou, slyším,jak ten velký a tlustější říká kolegovi vole, vole, - tak jsem došla až k nim a povídám: vole, vole, tuhle hodnost neznám - a jdu dál. Zůstali jako opaření a možná tam stojí dosud.
( říkala jsem si, jestli mě za to zastřelí, alespoň nebudu muset chodit na ty otravné chemoterapie ).
Milé blogerky, už jste dnes vyvedly někoho aprílem?
Manžel se mi směje, že zjara chci do Pekla, do Zubrnic a často i jinam, jen abych mohla opět a zas vidět sněženky nebo bledule či jiné křehké jarní krásky.
Máme sice kamarádku Marcelku, kterou kytky nebaví, ale to je velká výjimka, co vím, tak druhá taková v Evropě není. Proto vám nyní vyberu fotky, z procházky po Zubrnicích, kde jsem asi fotila vždy a pořád totéž, kdykoli jsem tam přijela, bledule, bývalé mlýny a pak Studánku dešťové víly. Znalci vědí.
Jdeme na to, milé KOČKY, pěkně zvolna, ať si to jaro vychutnáme.
Jednou jsme se s manželem zjara ( koncem března ) opět vypravili na Kalich - že nevíte, kde to je? milé KOČKY, byl to hrad Jana Žižky z Trocnova kousek od hodně známého zámku Ploskovice na Litoměřicku a když jsme tam dělávali setkání s příbuznými i kamarády od Benešova n.Pl. - tedy z Děčínska, byl to zarostlý kopec s malými pozůstaky zdí nějakého sklepa. Ale - vše je jinak a celý kopec má už jinou fazonu a o tom pojednáme spolu jindy, souhlasíte?
Tento výlet, o které tu dnes chci psát a fotkami doložit tvrzení svých slov, byl pro mne něčím jiný, než ty ostatní, předešlé - po pěšině jsme šli kolem bývalé a nyní zpustlé zahrady, kvetly tam čemeřice a jiná krása přímo jarní.
A já se s vámi o ty dojmy dnes rozdělím: ( Třeba vám udělám tímto hezčí neděli? )
