ale má to svůj důvod.
Pocházím z Benešova nad Ploučnicí od Děčína, kde jsem to měla vždy ráda a tak nebylo divu, že jsme chodívali od mládí po okolí a poznávali bližší i vzdálenější kopce, rozhledny a památky.
Legrační je třeba fakt, že na Pravčické bráně jsem byla s tátou už ve 3.třídě!- dnes se na ni nesmí.
Po maturitě jsem se odstěhovala od rodičů do Rumburka, později do Jablonce nad Nisou, odkud jsem se po svatbě vrátila zpět do Rumburka. To mi dalo šanci poznat další oblasti republiky a utvrdit se v přesvědčení, že je u nás krásně.
Mezitím jsem jezdívala na prázdniny k tetě do Liberce nebo jiným příbuzným z tátovy strany na jih Čech, protože tam máme příbuzné pomalu v každém městě.
Na Karlovarsko mě zaválo v pozdějším věku léčení ve Frantovkách a tak vznikla láska k tomuto západnímu koutu země.
Možná proto jsem pak, později, byla zvědavá i na jiná místa, vášnivě ráda jsem jezdila na Slavonicko, případně k Mikulovu, na Znojemsko, a nakonec jsem objevila hezká místa pod Pradědem.
Svého času jsem pracovala na místě, kde se hodně jezdilo služebně po republice a to byla voda na můj mlýn.
Jednu dobu jsme s mužem věnovali poznávání Východních Čech a nebyl to promarněný čas.
Po Šumavě jsme hodně chodívali s kolektivem stejně poznamenaných spolupracovníků -
nejméně 3x za rok se organizovaly zájezdy na několik dní a za málo peněz ( dotováno tehdy z ROH ).
Dlouhá léta jsem si nemohla dovolit jet v létě na dovolenou a když už to možné bylo, muselo se to řešit za málo peněz, ale o to větší byl hlad po nových a dosud neviděných památkách a lákadlech.
Využila jsem tedy každé vhodné příležitosti.
To nemluvím o možnosti pobytů na Slovensku, když ještě bylo součástí jedné republiky.
Později se začaly nabízet zahraniční zájezdy a začala jsem si plnit své sny.
Pravda, musela jsem rozlišovat, co si můžu nebo nemůžu dovolit a tak jsem mnohdy šla i na dvě brigády, abych na zájezd měla. Při zaměstnání.
Dnes jsem ráda, že jsem to vše podstoupila, na cestu do Skotska i jinam vzpomínám ráda a často.
Uvažuji, že kdybych měla domek a zahradu, asi bych se chovala jinak, ale v malém bytě a s mojí povahou, se zvědavostí po jistých místech, jinak to dopadnout nemohlo.
Zastavil mne až koronavir.
Za vše, co bylo, jsem ráda, co bude dál, to se uvidí.
A všem, kteří mě na cestách doprovázeli, velký dík.
Milé KOČKY:
vzpomínky mi nikdo nevezme.
fotky jsem přidala nahodile, nechci ničemu a nikomu stranit
