středa 27. února 2019

Zapomenutý kraj

Dnešní příspěvek by se klidně mohl jmenovat Hlásání za tepla, neboť jsme se sotva vrátili a už to tady klofu:
Kdysi jsem četla:
,,muži mají rádi místa, kde lišky dávají dobrou noc a nějaký ten zajíček dobré jitro,,.


Takže - abych vás tu neponoukala,
milé KOČKY,
k lechtivým myšlenkám, vrátím se k původnímu svému záměru -
popsat místo na dohled od Mělníka, no spíše na dohled od Liběchova,
nedaleko od Hlav Václava Levého, v oblasti rovnoběžně kolem Labe - trochu severně od silnice Liběchov - Štětí.
A proto ty lišky, tady v těch obcích určitě lišky a zajíce naživo vídají, jsou to obce krásné,
ale poněkud zapomenuté.
Dávno jsem je prostudovala na mapě a dlouho toužila je vidět.
Čekala jsem, že to nebude žádná hitparáda, ale stav některých budov v těchto vesnicích je tristní.
Dokud jsem často jezdívala na svém milém horském kole, šlapali jsme v krajinách vzdálených a tyhle blízké cíle jsem si nechávala na jindy.
Teď nastal jejich čas.
Brocno - Chcebuz - Radouň - Snědovice - Střížovice - Malešov
Počítám, že spousta z vás ty názvy nikdy neslyšela.
A co vše tam je k vidění!, otázkou je, v jakém stavu! uprostřed Středočeského kraje.
A právě teď, díky tomu, že jsem se konečně osmělila sem zavítat, mohu vás s těmi vesničkami a zámečky a kostelíčky seznámit,
což mi, mimochodem, činí potěšení.
Ráno jsem úskokem přemluvila manžela, že nakoupíme v Evě v Mě, pak se někam podíváme. Problém byl trošku s autem, chudák 2 měsíce stálo a tak bylo líné vyjet, ale manžel mu domluvil. Obešlo se to bez kladiva.
V obci Brocno jsem nafotila na návsi sochu sv.Prokopa a několik hrázděných domů, zámek jsem si odpustila, je v příšerném stavu.
Poté přesun do další obce, tedy Chcebuzi, a tady: výhra! tedy - jak se to vezme.
Kostel zajímavý, zavřený, vedle obrovský areál bývalého zámku a statku, celý areál úplně zdevastovaný a na návsi mě odchytila jedna domorodá obyvatelka, že mi to tam ukáže: prý - tady se točil film LIDICE. To mne zaujalo a vydaly jsme se spolu na nádvoří, hned za brankou v rumišti dva trsy krásných sněženek, a okolo - no, hanba mluvit.
Čechy krásné, Čechy mé!
To, že vedle morového sloupu a před zajímavými domky straší el.sloup s dráty mi vlastně v sousedství té hrůzy naproti ani nepřišlo divné!
Najednou proti nám velká tlupa odrostlých turistů, důchodci. Tak jsem paní ,,průvodkyni ,, poděkovala, předala ji skupině a mazala za manželem, který se vyhříval na sluníčku v autě.
A po pár km zase zastavení, tentokrát v Radouni - nafotit kostelíček, pak jsem se vydala k židovskému hřbitůvku za vesnici: pěkná procházka prohřátým terénem mezi keři šípků, roští už chytá barvy, do červena, do zelena, jehnědy žloutnou, jaro bude.
Mezitím fotím různé rázovité domečky, cestou přemýšlím, čím se tu lidé živí, kam jezdí a jak do práce...,
obdivuji luční potůček s jarně čistou vodou a sleduji kosáky, jak se zde koupou.
Další dvě plánované obce projíždíme
( takže zámek/domov postižených ve Snědovicích jsme neviděli - ale řidiče není radno dráždit zbytečně moc )
a poslední zastavení na fotky jsou v Malešově, udivuje mne zdejší veliká náves, starý kostel s opadanou zdí okolo,
a pak už jen cesta domů.
Milé KOČKY,
další splněný sen, já se mám!
( vsuvka: všechny ty vesnice jsou tuze staré a zemědělské, podle toho ty budovy vypadají - abyste rozumněly:
samé sýpky, dvory, brány,
prostě: když se ještě hospodařilo a nevozilo se jídlo z Tramtárie )




















































































































































































































































































úterý 26. února 2019

Metřiště

Když jsem dnes byla na Proseku, vyfotila jsem si i několik míst v metru, tahle část je podle mne zdařilá a dá se na těch stanicích leccos obdivovat.


Letňany už mám z dřívějších návštěv, dnes jsem pofotila Prosek a při zpáteční jízdě na Ládví jednu fotku na Střížkově.
Znáte,
milé KOČKY?
































Úterý

Domluvila jsem si schůzku s druhou babičkou svých vnuček na úterý v deset dopoledne na Proseku ( okraj Prahy ).
Už dávno jsem se chtěla podívat na jeden zajímavý starý kostel tamtéž.
Kostel sv.Václava.


Tak jsem to dnes chytře spojila.
Nejprve jsme se s Květuškou sešly na poradu, kafíčko, čajík, znáte to, ne?
Pak jsem dostala správné pokyny, kudy se vydat uprostřed sídliště a jelikož bylo dost hezky a trochu i svítilo sluníčko,
našla jsem cíl snadno a ráda.
Nad hlavou mi poblíž té stavby klepal do stromu pan doktor strakapoud, pokusila jsem se ho cvaknout, ale byl poměrně daleko, tak foto je, jaké je.
Obešla jsem kostel, přečetla si tabuli a pak jsem si říkala, že tu musí být krásně, když kvetou všechny ty lípy!
Škoda, že přístup do kostela nebyl možný, ráda bych se tam podívala.
V létě by ale pro samé listí nebylo přes stromy asi nic vidět.
Zaujalo mě tvrzení, že předchůdce tohoto kostela byl vystavěn asi v r. 970 a tudíž je rozhodně o hodně starší, než já.
Tak vám,
milé KOČKY,
nabízím -
nahlédněte:






















































































































pondělí 25. února 2019

Mám ráda žlutou

Šla jsem dnes pozdě odpoledne pro brambory a vida,
přinesla jsem narcisky.


Brambory měli v Lídlu tak ošklivé, že jsem v žádné síťce nenašla takové,
aby tam nebyla alespoň jedna hnusná.
Jo, měli tam několik sítěk s bramborami, byly výrazněně dražší a ty vypadaly docela schopně,
jenže já už jsem měla v koši dost zboží a neunesla bych to,
pošlu tam zítra posilu.
Ty narcisy mi udělaly radost, měli i květináče se třemi nevykvetlými hyacinty,
zvažovala jsem i jejich nákup, to určitě,
jenže, ty když vykvetou, voní tak, že je musím odnést na okno do koupelny.
Manžela z nich bolí hlava.
Milé KOČKY,
vydrží mi jistě déle, než řezané.
( já jsem divná, na slovo řezané se mi ihned vybaví pivo! )














Údržba

Jak už jsem se tady párkrát ,,odhalila,, - prohlížím velmi často časopisy o bydlení,
sjíždím blogy a sleduji, jak kdo bydlí,
zajímají mě i přestavby a rekonstrukce.


Koukám se, co je nového na trhu,
nejsem líná projít občas prodejny s nábytkem.
Kochávám se představami, jaké by to bylo nakupovat to do nového bytu.
Zajímá mě, jak lidé bydlí, sleduji i nepravidelně v televizi, pokud se mi podaří natrefit na nějaký zajímavý pořad o bydlení.
Ale také přemýšlím,
jak se co čistí a umývá, zda je to vůbec u některých výrobků možné,
protože uklízet některé předměty musí být opravdu fuška,
lustr, váza, odsavač par a jiné záležitosti jsou určitě pro každou hospodyňku důležité - když jsou čisté,
proto bych si některé, ač krásné výrobky, rozhodně nekoupila,
mívali jsme ověsový křišťálový lustr, ale to mytí! nyní sídlí v krabici v kumbálu, a je to.
Taky tam přechovávám zajímavý lustr se 4 nažloutlými baňkami a na dlouhé kovové tyči, dal se rozsvítit na několik způsobů,
k nám se ale moc nehodil, tak třeba si ho ochočí jednou některá vnučka?
Mám ráda svítidla se skleněnými, snadno omyvatelnými tvary.
Pokud vidím vázu s úzkým hrdlem, a ještě se všelijakými záhyby uvnitř, určitě se jí vyhnu,
leda - že bych do ní dávala suché větvičky a nebo sušená stébla.
Nejraději mám skleněné a takové, které snadno umeju štětkou na lahve.
S odsavačem je také dost práce, kombinace prachu a tuku a par...nic povzbudivého.
Jak ráda říkám: když to umyju, vidět to není, vidět to je, když to neudělám.
A možná by to bylo i cítit, kdyby se neumylo.
Takže se nikdo nemůže divit, že mými velkými kámoši jsou vysavač, ocet, papírové utěrky,
a hlavně!,
nechci uklízet neustále, jsou i zajímavější činnosti,
že?,
milé KOČKY.

neděle 24. února 2019

Trasy

Někdy mám velký problém najít něco pro nás nového k výletování, aniž bychom museli hnát auto víc jak 200 km:
jak se říká, všude jsme už byli a chodit na stejná místa je sice taky možné, jenže,
moje touha a zvědavost po nových místech je stále velká.


Některá máme ale hodně oblíbená a na určitá místa jsme chodívali celkem pravidelně a nebylo nás málo...
celá parta.
Z těch nejvíckrát navštívených mohu jmenovat Klíč u Svoru, Jedlovou u Varnsdorfu, Luž, Lovoš u Lovosic, Svatobor nad Sušicí, Poledník u Prášil, Pradědek.
Zjara místa s bledulemi, sněženkami.
Český Ráj a Šumavu jsme zbrázdili křížem krážem...
Do Adršpachu pravidelně co dva roky?
S kolama jsme jezdívali do Slavonic a to klidně i 4x za rok a nebo do Novohradských hor a pár km tam najezdili.
A často nás vídal i Děčínský Sněžník, hora poblíž mého rodiště...
Také máme vychozené trasy, které nás baví: jednu vám zde popíšu:
Vystoupíme z vlaku v Libošovicích, ( odvážnější nebo kolaři zajeďte do obce Nepřívěc - kostel, zvonice, kaštany, lípy )
pokračujeme Prokopským údolím ke hradu Kost, posléze procházíme údolím Plakánek a odtud do obce Vesec, kde se potěšíme zdejšími rázovitými domy, poté se došouráme k Humprechtu a kdo ještě nemá dost, jde na prohlídku zámečku, všimněte si nahoře půlměsíce!,
milé KOČKY,
přesuneme se do Sobotky, na náměstí utratíme nějakou tu korunu za kávu a dortík ve zdejší cukrárně a hurá na nádraží...kde vyhlížíme vlak.
Pokud se sem vydáme autem, případně na bicyklu - to nás obvykle není tolik, změna nastane v tom, že se ještě jedeme podívat na dřevěnou zvonici v Oseku...
Když tak přemýšlím, kde se mi líbí nejvíc, mám to těžké.
Těch oblastí je tolik!
Na letošek, pokud bude zdravíčko a peníze, mám chuť vybarvit moje bílá místa na mapě Moravy, kde mám leckde ještě co objevovat.

pátek 22. února 2019

Ledový výlet

Ač to zprvu nevypadalo, pátek se mi dnes vyvedl jinak, než jsem čekala.
Měla jsem připravené nějaké oblečky na opravu a šití,
ale šlo to stranou,


přijela sestra a prý, jela bych do Prahy,
u nás zrovna trochu pofukovalo a občas svítilo sluníčko,
tak jsme v půl jedné vyrazily busem do hlavního města na neplánovaný výlet.
Jak jsme se k městu přibližovaly, už jsem tušila zradu,
nad Prahou temná poklička a při výstupu ledový vítr.
Huply jsme do tramvaje a nechaly se vézt přes pěkný kus města, navštívily jsme několik kostelů,
ovšem v létě, kdy je venku kolem třiceti, se tam dobře ochladíte,
milé KOČKY,
jenže nyní vám ,,přimrzá,, pozadí k lavici, tak jsme to vzaly rychle.
Kostel na Jiřáku, kostel barokní na Karláku, pak procházka kolem kostela Na Slovanech,
s výhledem přesplotovým na kostel J.Nepomuckého Na Skalce,
kam jsme došly kolem Faustova domu.
Na Palačáku jsme si prohlédly oba pomníky a davaj po nábřeží kolem Národního divadla ke Karlovu mostu a odtud k UPM a od chladu nás zachránil čaj s medem a citronem ve vstupu do Židovských památek kolem Starého Ž. hřbitova.
U Právnické fakulty jsme se vedraly do teploučké sedmnáctky ( tramvaje ) a vrátily se na Ládví, odkud nás bus dovezl domů.
Zima byla dnes v Praze jako ve Sverdlovsku na nádraží nebo v ruském filmu, jak s oblibou říkával brácha.
Taky bylo venku vidět daleko méně cizinců, než jindy.
Těším se na horký nápoj, knížku, postel.
Jdu se ,,léčit,,.

( nechápu, proč mi nejdou vložit stojáky, fotky na výšku, a těch mám nejvíc! )
začínám být pěkný potížista, nezdá se vám?











































středa 20. února 2019

S předstihem

Tento příspěvek bude všehochuť: něco od kuchyně, nápadník i výletování!


To máte,
milé KOČKY,
tak:
1.
dočetla jsem se, že 2. + 3.3.2019 bude na hradě Veveří, na dohled od Brněnské přehrady,
resp. na jeho části ( jiná část je otevřena asi až od dubna ) - zase masovínojarmarková akce
https://www.hrad-veveri.cz/cs/akce#query=&day=&month=3&year=2019&fullMonth=&sort=&formId=eventsfilter&page=1
byli jsme tam s mužem počátkem března 2017 a moc se nám ten mumraj líbil, taky počasí bylo tehdy skvělé!
2.
dostala jsem tuhle pobídku:
možná se někomu bude hodit, klidně se o info rozdělím, nejsem škrt
fakt bych tam šla, jenže: manžel netančí, a já nejsem ještě zdravá...
https://nelahozeves.cz/sibrinky/
3.
mám spousty fotek z mnoha výletů za bledulemi do Pekla nebo do Zubrnic, ale tentokrát si prostudujte třeba tohle:
https://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Aktivity/Do-Pekla-za-koberci-bleduli-jarnich.aspx
jistě vás to inspiruje

a fotečka z Veveří: ač je dva roky stará, jitrničky pořád čerstvé!

úterý 19. února 2019

Spěšný příspěvek

Právě mi přišel mail od švagrové:
vtip?


Manžel vylil na nový, světlý koberec hrnek kávy.
Nevíte někdo, jak vyčistit skvrny od krve?

Hezký den,
milé KOČKY.

pondělí 18. února 2019

Do kina

Týden jsem měla vystavenou vstupenku, do kina na vysněný film, a za slušnou cenu,
bála jsem se, že na to zapomenu, pondělí v 15 hod. není tak obvyklý čas jít za kulturou.


A co se nestalo, ve 14,30 hod. se mi udělalo tak nevolno, že jediná akce, která byla možná,
bylo zalehnout a nechat lístek propadnout.
Že by to bylo tím, že jsem měla sedět v řadě č.13?
Nebojte se,
milé KOČKY,
nejsem pověrčivá.
Ale mrzí mě to, že ten film mi stále uniká. Už jsem měla na něj políčeno vícekrát a pořád nic.
Doufám, že to vyjde jindy.

Čtení

Jak jsem někde psala, půjčila jsem si zas tři knížky a o víkendu jsem utekla před hlukem televize manžela do své postele s jednou z těch knížek.
Vybrala jsem si tu o Maroku, byla jsem na to zvědavá, do Maroka jsem se léta chtěla podívat.


Teď už to beru, tu cestu tam, spíše za nereálnou. Ale v bezpečí domova se něco blíž dovědět, to zas jo.
Knížka je tenčí, dobře napsaná, svižná, vtipná, vše podstatné se člověk dozví a nemusí polykat písek, bát se kapesních zlodějů, špíny, hluku měst,
ale nastartuje to fantazii,
sice necítí a nevidí tržiště s jeho pachy a vůněmi, barvami,
a co mi vadí nejvíce, nevidí tu architekturu.
Už jsem viděla několik pořadů z Maroka v televizi a ty bílé domy s množstvím úzkých uliček,
paláce s nádhernými dvorky a zahradami, kašnami, to bych ráda zažila na vlastní kůži -
a co je obdivuhodné, palmy, pomerančovníky, koření, tepané věci, šperky,
ne, že bych to koupila, ale vidět to?
Takže? - tahle knížka - jako info skvělý!
Milé KOČKY,
nebyl to ztracený čas.
( a co mě nejvíc překvapilo? už jsem ze školy dávno venku a asi proto jsem zapomněla, že v Maroku má nejvyšší hora víc jak 4100 m n.m. !!! proti Milešovce trochu rozdíl, hihi)














neděle 17. února 2019

U nás - v Kocourkově

Tak jsem začala říkat našemu zdravotnictví,
tedy: Kocourkov.
Pravda, na Sahaře nebo v Mongolsku by asi byli rádi, kdyby takové zdravotnictví měli, nicméně na to, kolik to shltne peněz by se někteří mohli polepšit.


Je to jistě i o lidech, tak jako v obchodě nebo na úřadu, uděláte si obrázek, podle toho, co tam potkáte za lidi, jak se chovají a co pro vás udělají v rámci své profese i lidsky. Někdy je to fajn a někdy nic moc.
Milé KOČKY:
Loňský rok jsem si užila:
jak jsem byla ta padací babička, moje paní obvodní lékařka mi napsala vždy celý vějíř žádanek a já vyrazila domů, k telefonu a obvolávala a objednávala se:
Obvykle mi bylo řečeno, že neberou nové pacienty, ať zavolám jinam, nebo mě objednali za 2 - 3 měsíce,
( nejochotněji a nejrychleji mě objednali v Praze, kde chtěli za jednu návštěvu vždy 1.500,- Kč ),
takže jsem se postupně a potupně dožadovala u nás v N., v Mělníku, v Roudnici, na několika místech v Praze, v Brandýse aj.
Stále se nic nedělo, běhala jsem po různých doktorech, čekání 2 hodiny i více i při objednání bylo běžné, nemohla jsem nikam sama a manžela to fakt nebavilo.
Nakonec se různá vyšetření postupně podařila, výsledky někam poslali a pak třeba
1. přestal k nám do N. jezdit p.doktor a tudíž ten výsledek vyšetření dodnes nikdo neviděl, hlavně, že jsem tam strávila plno času a nový neurolog zatím ve zdejším špitále není.
2. nasadili mi 30.4. holtera a pět neděl mi říkali, že nejsou výsledky. Sestra z cardia tvrdila, že je poslala, obv.doktorka, že je nemá! Že by zvedla telefon nebo zadek a zeptala se? Nakonec jsem si sama zjistila, že výsledek byl popsán 2.5.
3. objednali mě na kontrolu po holteru na 15.srpna a já jsem si vyžebrala termín na 6.6. za vypadlou osobu. A bylo to dobře i zle.
Okamžitá hospitalizace na JIPce, druhý den fofrem na Bulovku a ještě ten den kardiostimulátor. Paní doktorka, která dělá tady asi jen dva dny v týdnu, už asi zaskakující důchodkyně??? - mi zachránila život, zjistila, že mi vynechává srdce, do té doby to nikoho netankovalo.
4. Toto úterý jsem byla na diabetologii. Prý máte špatné hodnoty v moči. Tak nové vyšetření. Doma koukám na ten papír s dřívějšími výsledky a málem mi vypadly oči: bylo to z 12.10.2018! oni dostanou výsledky, které signalizují zánět močových cest a 4 měsíce to nechají plavat a založené v deskách? To mi hlava nebere. A teď honem znova laborka?
5. Mám dceru lékárnici a zvykla jsem si, když dostanu léky, s ní vše konzultovat. A dobře dělám. Jednou mi internistka napsala tři různé léky, které spolu nejdou brát a možná chtěla ta osoba zlikvidovat jednu důchodkyni, aby ulevila důch.zabezpečení, haha.
6. Když jsem 20.12.2017 upadla na žebra a druhý den se dobelhala do špitálu na úrazovku, poslali mě hoši lékaři na rentgen, pár kroků po chodbě a chvíle čekání, pak: mladý tlustý doktor nebo co to je, prý vyskočte si nahoru! a nepomohl mi ani ň. Vy máte problém se pohybovat, jste svlečená do půl těla, máte si lehnout na studenou skleněnou desku, pak se ještě otočit na druhý bok a přitom sotva dýcháte. A on - naprostý ignorant!
7. Doktoři a sestřičky prý berou málo, no, já nevím, ale někde by měly hlavně myslet na pacienty,
na Karláku při operaci mi zlomili horní zuby, prý jsem se s nimi měla soudit!,
sestry nechávaly otevřené dveře mezi pokoji ženy - muži, a jelikož nejsem a už asi nebudu striptérka, nelíbilo se mi koukat přes chodbu na chlapy, ( kdyby aspoň byli k světu! )
svlékat se pro vizitu za dohledu chlapů odnaproti,
taky některé sestry třískaly dveřmi, přitom TICHO LÉČÍ!
( podezírám je, že to dělají schválně, aby se každý těšil domů! )
8. Jedno z vyšetření, kam jsem se musela probojovat, bylo sono břicha. Paní doktorka mi udělala pravou polovinu a já se ptám: a co slinivka a slezina?
Ona: to musíte mít další žádanku! Polykám na prázdno - to jako není v břiše?
Tak nové vyšetření, pochopitelně až za delší dobu. Nález mohl být znám už o půl roku dříve! sakra.
9. Uklízečky Ukrajinky tam, v nemocnici na Karláku, jedním hadrem otíraly kdoví co ... odmítala jsem jíst rohlík položený jen tak na stolek, bez talířku!
A i když nejsem obdivovatelka totáče, doba, kdy byly jak zdrav.sestry, tak žákyňky, ustlaly postel, babičkám natřásly polštář, otíraly stolek, uklízečky vytřely denně podlahy, dnes to možná někde funguje a někde holt ne.
Po roce a půl intenzivnějšího kontaktu se zdravotnictvím musím říct: doktoři - za mne dobrý, někde jsou i skvělí!
a sestry? - jak kde.
A ta mluva: když sestřička mluví se saniťákem před pacoši jako prase, tak co si máte myslet? a to vám není právě do skoku, když vás tam dovezou s houkačkou, že jo?
Pěkně jsem si zrekapitulovala posledních 13 měsíců a jdu dělat něco pořádného.
Ještě mě letos čekají nějaké návštěvy na odborných pracovištích, tak si budu fandit, že se potkám jen s odborníky a milým personálem.
Posledně mi sestřička pochválila kabelku, probraly jsme náušnice a náramky a docela jsem se přestala bát toho, co mě čeká. Když přišel pan docent, představil se, podal ruku, řekl, co bude následovat, měla jsem už poloviční obavy.
Takhle se na mne musí.

sobota 16. února 2019

Včera a dnes

Včera svátek, dnes narozeniny,
včera telefonní ústředna ( každý mi volal a přál, hihi. )
Včera přijela sestra, dovezla mi kytku a dárky.


Bylo jak na jaře, tak jsme se prošly, než zase odjela.
Ta zima se ale jistě ještě vrátí.
Za týden oslavíme s dcerou narozeniny spolu.
Moje i její.
Nyní mají jiné starosti, vnučky mají týden prázdnin, hory volají,
sbalili lyže, prkno a davaj směr Krkonoše.
To jistě zase přijde pohlednice ,,holky na sněhu ,,.
Polovina února, dobrá zpráva:
už zanedlouho bude JARO.
Všechno má svůj čas,
na jaro se pod peřinou a s knížkou dobře čeká,
když nemusíme ráno škrábat sklo na autě a jet do práce,
tak nám to počasí s mlhou a mrazíky nevadí!
Jen ten nový fotoaparát je nervozní, kdy že to spolu rozbalíme?
Milé KOČKY,
přeji vám hezký den a víkend.
( Kdyby kolegyně Jana nebyla právě s rodinou ve Švédsku, asi bychom jely spolu do Prahy na odpolední procházku )














středa 13. února 2019

Do knihovny

Už je mi trochu líp a taky nemám co číst,
dočetla jsem třetí knížku L.Zibury
a k tomu navrch knihu Máma - čisté jiskření, kterou jsem dostala k narozeninám od její autorky,
milé Věrky Finy.


Nechávám dojmy doznít...
Teď se půjdu poohlédnout po nějaké vhodné duševní potravě do zdejší Městské knihovny.
Už jsem si udělala včera večer na internetu přípravu, z mého seznamu knížek jsem zjistila, co tu mají a těším se,
chvíle s knížkou jsou pro mne báječně strávený čas,
člověk zapomene na běžné starosti a neduhy.
Od mládí jsem - podporována rodiči,
i učitelkou češtiny, která mi půjčovala knížky ze svého,
případně díky třídní učitelce, která mi kupovala za vysvědčení knížku 2x do roka!,
a taky knihovně v mém rodišti - zkrátka hodně jsem četla.
Namátkou:
Jirásek, Čapek, Feuchtwanger, Němcová, Singer, Zweig, Salinger, Lustig, Sienkiewicz, Stingl, Formánek, Mayle,
knížky Zikmunda a Hanzelky,
moje nejmilejší Mac Donaldová,
nyní Devátá, Pawlovská,
( a spousta dalších )
to jsou autoři a jejich knihy, které mě ovlivňují, formují a obveselují,
snažím se číst i spoustu nových, mladých, nevšedních spisovatelů,
vždy, když nějakého spisovatele objevím a líbí se mi, jak píše, toužím číst vše, co napsal.
Taková moje umanutost.
Pamatuji se, jak jsem sedávala na půdě u malinkého okýnka v seně a hltala Kapitána Korkorána nebo Staré báje a pověsti a žila Řeckem.
Nebo jak jsem se v noci ve dvě ráno chechtala v posteli nad knížkou J.Haška a manžel mě musel usměrňovat.
( nevýhoda jedné ložnice ).
Milé KOČKY,
jak já si vážím toho, že ve svém věku ještě mohu číst bez brejlí!
Když mám co číst, ani mi nevadí, když je venku ošklivo.
A toužím po stojací lampě nad ušák,
abych mohla večer a v noci číst v obýváku a nerušit manžela.
něco jako:
https://www.alfa-svitidla.cz/Lampa-Spot-light-SIMON-1205102-bila-d1975.htm?utm_source=favi&utm_medium=cpc&utm_campaign=favi-stojaci-lampy&utm_term=dcb59d35-36bd-43d7-93db-529803dc4852

a jsem zpátky doma:

neděle 10. února 2019

Jméno

Nedávno jsem se někde dočetla, že moje jméno už skoro nikdo dítěti nedává,
že je rok od roku Jiřin méně.


Když jsem byla dítě, taky jsem nebyla nadšená,
víc se mi líbilo jméno sestry, Helena.
Zanedlouho, 15.2., budu mít zase jmeniny, jako už každý rok a aby toho nebylo málo, mám další den narozeniny.
Takže dostanu kytku a nějaké ty dárečky, na což se těším.
S čokobonbony to bude letos horší,
mladí vědí o mé počínající stařecké cukrovce a tak ta bonboniera nebude tak velká, jako jiné roky!!! béé.
V souvislosti s blogy jsem taky musela jméno řešit,
komentáře podepisovaly ještě asi dvě další Jiřiny a tak jsem po jisté době začala podepisovat své postřehy jako Jiřina z N., abych se odlišila.
Legrační je, že když jsem začínala psát před téměř pěti lety svůj blog,
o kterém jsem měla jasno jen v tom, že chci ukazovat především své fotky z cest a seznamovat lidi,
kteří se moc nikam nedostanou, s krásami v ČR,
případně tam propašovat pár snímků a slov o zajímavostech z občasných zájezdů,
tak tehdy na můj blog nikdo nechodil a nyní,
kdy už nějaké ty stálé návštěvnice mám, není zrovna chvíle, že bych je měla na svém blogu čím zaujmout,
příkladně k dnešnímu dni mohu jen konstatovat,
že nové fotky z plenéru žádné nemám,
jelikož tři týdny bojuju s virozou a zatím není vyhráno.
A že už jsem zkusila kde co.
Dnes, jako každou neděli, jsem skoukla Toulavku na ČT 1 a Objektiv jsem z poloviny prospala!
Taková jsem já hvězda,
milé KOČKY,
a to jsem spala v noci osm hodin v kuse.
Nežiju, přežívám.
Ale už můžu číst a taky každé odpoledne knížkám věnuji alespoň dvě hodiny.
Tak se mé virtuální kamarádky opatrujte,
buďte zdrávy a užívejte každý den.

pátek 8. února 2019

Na dva dny

Dnes jsme se vybičovali a uvařili ruku v ruce jídlo na dva dny.
Pekáč výpečků, hrnec špenátu a bramborové knedlíky.


S masem pracoval manžel dle mých pokynů ( lépe to osolí, nakrájí a tak ) a já jsem obstarala to ostatní.
Taky jsem stihla udělat těsto na vanilkové rohlíčky, předám s dárkama pro Verunku, k svátku. Ať si to upečou sami,
na to už nemám čas.
Stihla jsem vše umýt, vyluxovat koberec, tak to u nás nevypadá až tak špatně.
Jsem docela spokojená.
Navíc svítí sluníčko a mám trochu víc energie.
A co vy,
milé KOČKY,
jak jste si poradily s pátkem?
( na mém talíři málo masa, ale to je normální! )

čtvrtek 7. února 2019

Smích

Kdysi, když byly vnučky ještě o hodně mladší, asi 10 a 8 let,
vzala jsem si je k nám na pár dní a byly jsme pozvány k neteři, která má kluky dvojčata.
Celé odpoledne tam společně dováděli, kluci se jim předváděli, co umí,
ač jsou o tři roky mladší než má mladší vnučka, vydají za tři čerty.


My jsme si s neteří povídaly.
Na pátou odpoledne jsme šly s vnučkami na bus, že pojedeme k nám.
Holky byly z návštěvy trochu rozjívené, sedly si dozadu a v jednom kuse se hihňaly, pošťuchovaly, smály.
Trochu jsem je usměrňovala, ale ne příliš.
Po asi třech zastávkách přistoupila jedna paní a dva muži, nejspíš šli z práce, a zanedlouho paní začala kritizovat naše holčiny, že se moc smějí, že by měly tohle a támhle, zkrátka byla nějaká nenaložená a vrčela.
Holky - ale, jako když se jich to netýká, nevšímaly si toho a dál se smály, chechtaly, občas se na 2-3 vteřiny zklidnily a za chvíli nový výbuch smíchu. Paní přitvrdila a začala kritizovat mne, že je nezvládám a vyvíjela teorii o tom, že bych s vnučkami neměla vůbec jezdit MHD.
Tak jsem to vzdala a jen jsem čekala, kdy ta ženská nechá zastavit autobus a nechá nás vysadit někde v polích. Když jsme kroužili kolem naší ,,věhlasné,, a všem známé fabriky, už jsem věděla, že odtud bychom to došly i pěšky.
Na náměstí jsme vystoupily a ulevilo se jak mně, tak asi i té nevrlé paní.
Holkám to chichotání vydrželo do večera a já jsem byla ráda, že jsou zdravé a veselé, i když dodnes netuším, co je tak rozchechtalo.
A vzpomněla jsem si, jak jsem jednou před lety jela vlakem domů z práce se dvěma kolegyněmi a tak jsme se bláznivě něčemu smály, až nám tekly slzy a pan průvodčí si myslel, že jsme něco oslavovaly a přehnaly to s alkoholem. Ten jeho nápad nás ještě víc rozveselil.
Nezbývá mi, než při pohledu na tu mladší Podšívku, která často ponouká starší sestru, říct si ,,pod fousy,, - celá bába.
Jak se vidíte ve vnoučatech vy,
milé KOČKY?

pátek 1. února 2019

Není nutno

Jelikož mám na to nyní dost času,
uvažovala jsem o různých svých cestách, výletech a zájezdech
a přišla jsem na to, že není nutno vždy pro potěchu duše jezdit kdoví jak daleko,
i když! - se mi všechny cesty do ciziny vždy líbily, to jo.


Ale taky jsme párkrát jeli kousek ,,za humna ,, a neprohloupili jsme.
Abych podpořila svá slova, nastíním jeden takový výlet naším starým autem,
vydali jsme se tehdy do Vyšehořovic, pak do Kostelce nad Černými Lesy,
prošli se v Přišimasech a dále navštívili obce Tuchoraz, Přistoupim, Tismice,
nastudovala jsem si předem něco o historii, o zdejších zajímavostech a pamětihodnostech.
Jen mě mrzí, že kostely a památky nebývají přístupné, takže pofotím a obdivuji jen zvenku.
( mám ráda staré tvrze, kostely a třeba i židovské památky )
Jeden by ,,neřek,, - že máme pár kilometrů od domova takové kousky!
A to jsme ani nemuseli do měst jako Kolín, Kutná Hora, Kouřim, Český Brod - třeba.
( tam jsme byli taky a vícekrát!
třeba v obci Nové Dvory kousek od K.H. jste byli? a tušíte, jak úchvatné místo to bývalo? )
Jen na Kolínsku je tolik míst, kam stojí za to se vypravit,
že hned tak nenastane pro mne cestovatelské vákuum,
milé KOČKY,
tady máte malinkou ochutnávku ze starých zásob:
( stává se mi, že cestou někam na mne vybafne něco, co jsem neznala a příjemně mě to překvapí - např. kostel v Sudějově u Uhl.Janovic )