neděle 24. března 2019

Na křižovatce

Odvážila jsem se dnes ráno jít do obchodu, že si dokoupím nějaké drobnosti.
Po cestě jsem přemýšlela, jestli mě to tu na světě tak moc baví,
abych si i nadále přála tu být třeba do těch proklamovaných 99 let.


Na stromech vlajou igelitové tašky, mladé, krásné holky mluví jako dlaždiči,
mladice jede s kočárkem a hulí u toho jako fabrika...to a jiné takové jevy mi vadí,
že jí z krátkého trika lezou špeky je mi ale,
mezi námi,
milé KOČKY,
srdečně jedno.
V obchodě se mi kupodivu spravila nálada.
Měli tam totiž kytky, několik různobarevných kytic tulipánů, zlaté narcisy a takové velké kytice všehochuti.
V únoru jsem k svátku a k narozeninám dostala dárky a na kytku od muže peníze, abych si sama vybrala.
Protože nejprve několik týdnů viroza, pak lítání po doktorech a hrozila hospitalizace,
tudíž jsem s nákupem kytky čekala, až budu doma a pořádně si ji užiju, no né?
Takže to dopadlo tak, že k svátku mám čerstvě tmavou orchidej, k narozeninám barevnou kytici,
vybrala jsem tu do růžova, i když měli i do mé oblíbené žluté.
Je jako naše manželství: pestrá a divoká.
Orchidej jsem dostala i od sestry, tak mám na stolku hned dvě a v ložnici na okně jich kvete několik.
Navíc přišel na návštěvu malý Honzík a zase naskočil ten pověstný optimismus,
co se mi cestou do krámu někde na křižovatce ztrácel -
můj svět je zase ( téměř ) v pořádku.