středa 12. prosince 2018

Po týdnu

Posledních deset dní mého života bylo jako na kolotoči.
Do práce ( svěřovala jsem se tu, že chodím občas na brigádu? ne? to nevadí ),


jedno odpoledne jsem jela k mladým na druhý konec Prahy, s dárky z adventního zájezdu,
nějaké ty nákupy, pochůzky na poštu a pod.,
na vyšetření k doktorovi do okresního města a dlouhé čekání tam,
úklid a práce v domácnosti.
Ještě, že aspoň spát chodím domů.
Teď tu sedím, piju kávu, koukám na světýlka zavěšená podél balkonových dveří, a myslím na to,
že jsme 2.12. byly s Janou ve Strasburku, chodily po městě a vychutnávaly všudypřítomnou adventní náladu,
( pravda, na mnoha místech byly kontroly policistů a vojáků )
a teď tam nějaký kretén zastřelil několik lidí,
za chvíli, aby se člověk bál někam vyjet.
To máme za to, jak jsme se v Evropě těch lidí ujali? Ani se nedivím Polákům, Maďarům a dalším, že to tu nechtějí.
Vím, pachatel je jeden z mnoha, asi slušných lidí, ale riziko je velké!
A když na západě vidím ty mešity, nenapadá mě nic dobrého.
První mešitu jsem asi viděla kdysi ,,dávno,, v Edinburku a to jsem tedy zírala. Tam bych ji nečekala ani omylem.
Dnes jich je na západ od nás spousta ( Drážďany a různě ) a nevěřím těm Imámům ani pozdravení.
Kolikpak kostelů dovolí v islámských zemích křesťanům? synagog židům a ostatním ...třeba hinduistům?
Navzdory tomu: hezké odpoledne, a i když se má ochladit a leckde leží už sníh,
přeji vám,
milé KOČKY,
vřelé vztahy a voňavé teplo domova.
Simonám vše nej k svátku a hodně zdravíčka!
vytížená: Jiřina z N.

( foto nedokonalé, v dešti, u katedrály ve Strasburku, odpoledne 2.12.2018 )