neděle 26. července 2020

Se mnou je to těžké

U nás v tuto chvíli konečně trochu prší,
jen abych to nezakřikla!... mohlo by to vydržet tři dny a tři noci.
Venku, pod borovicí, je takové sucho, že ani silný, prudký, vytrvalý déšť nestíhá ten záhon zalít.
Ale myslím nyní na jiné věci:
protože neumím cizí řeči ( trochu němčiny a několik slov anglicky se nepočítá ), stává se mi, že když jsme s Janou nebo Marcelkou cestovaly do Francie, měla jsem problém,
jejich názvy jsou shluk písmenek, která si musím napsat, jak se co vyslovuje,
když je průvodce jmenuje, abych pak, později, doma, mohla městečko spávně pojmenovat.
No a jelikož moje spolucestovatelky jsou na tom podobně, říkám třeba Marcelce: to bylo tam, jak mají na katedrále ty krávy. Opravdu,
milé KOČKY,
v městečku Laon, kde mají neskutečnou pozemní lanovku, mají na katedrále sošky býků.
Nikde jinde to asi nenajdete.
Mimochodem, toto městečko vysoko nad okolní krajinou je velmi pěkné a plné památek.
Posazené je severovýchodně od Paříže.
Takže se mi často stává, že něco dávají v televizi a já říkám manželovi: tam jsem byla!
a poznám to hlavně podle toho názvu nebo podle nějaké dominanty,
třeba při sledování  Tour de France.
Paměť na tohle mám velmi dobrou, obvykle se mi vybaví něco nebo někdo, s kým jsem tam cestovala.
A stává se nám, že vzpomínáme a každá z nás si pamatuje něco jiného.
A jak to řešíme nejlépe, co to jde?
Nafotíme si název města nebo místa na něčem, kde je napsaný, třeba i na kanálovém poklopu a do notýsku si napíšu, jak to průvodce vyslovoval.
A pak - to úspěšně zapomenu.
Co se tak v nedělním odpoledni do Laonu podívat?

lanovka, pozemní, zážitková, hihi:











a vracíme se dolů:


Neboli počátek naší spanilé jízdy do Pikardie.
--------------------------------------------------------
Zpráva o požáru v katedrále v Nantes tento týden mě rozesmutnila, byli jsme tam v r.2003 cestou do Bretaně. Po loňském požáru v Paříži další rána památkám.


Trochu se bojím

Jak už jsme všichni zjistili, blog.cz skončil a já jsem s odřenýma ušima, na poslední chvíli a především díky Jáře a Veruce přestěhovala blog na nové místo.
O Veruce jsem se dozvěděla od Simonky/Blondýny, té se patří také poděkovat.
Je mnoho lidí, kteří dělají vše jen pro svoji potřebu, pro své potěšení a druhým to nesdělí,
aby to také nemohli využít.
No, když jim to dělá dobře, ale jak je uvedeno výše, jsou i lidé hodní a nevadí jim se rozdělit.
Udělat něco pro druhé. Bez nároku na odměnu.
Za jedno velké děkuji.
A proč se trochu bojím?
Milé KOČKY,
protože tomu ale vůbec nerozumím a mám strach, aby se mi fotky z obou starých blogů,
které mám nyní přestěhované tady, nezmizly, bylo by mi to moc líto, je v tom dost práce a času,
stráveného po večerech u počítače.
Bylo by to stejné, jako kdyby se mi ztratil deník nebo fotoalbum,
přestože jsem několikrát chtěla s blogováním skončit, zjistila jsem,
že je to činnost vysoce návyková,
a mám radost, že se vše vyřešilo k mé spokojenosti.
A jestli mám z něčeho opravdu velkou radost?
Ano, mám díky blogu pár nových přítelkyň, našly jste si ke mně cestu,
a já k vám.

Dnes jsem se musela smát: ve čt jsme byli na výletě a posledním naším zastavením byl zámek Jemniště, dnes v Toulavce dávali hádanku - právě tento zámek. 
Není to komické?