čtvrtek 19. května 2022

Asi čtyřikrát

 Onehdy jsem si vzpomněla na několik situací, které se mi v životě staly a kdy mi šlo, možná, že doslova, o život. Jen shodou okolností se to obešlo bez následků, ale jako varování jsem to pak brala a dávala si pozor.

První bylo, že jsem někdy v době, kdy jsem chodila v Děčíně na SVVŠ ( dnes už zase gymnázium ) v létě, tuším, že o prázdninách, v srpnu, dostala od mamky velikou kytku, natrhanou v zahradě, nějaké dárky a patřičný obnos na vlak a jela jsem do Liberce z Benešova n.Pl. k tetě Heleně, popřát k svátku a po pár dnech jsem se měla vrátit. Jízdu vlakem jsem si užívala, ovšem při příjezdu do Liberce začalo pršet. Já - slečna, vysoká a hubená, v růžových šatech a v botech na podpatku jsem při vystupování držela kytici, kabelku a nějaké dárečky, chytla jsem se jednou rukou mokré tyče na venkovní straně vlaku, zavadila podpatkem o drátěný vysouvací schod a sletěla dolů na nástupiště, kde se většina sazí z lokomotiv zadřela do mých kolen a loktů a vypadala jsem podle toho, slzy, krev, saze.Z kytky bylo rázem koště a dárečky zmuchlané a špinavé, strejda, který mi přišel naproti, našel hromádku neštěstí a dalo mi několik dní práce vše vydrhnout, uzdravit se a šaty vyprat.Teta ze mne byla pěkně rozhozená.

Další nebezpečná situace nastala jednou v Rybništi, kde jsem byla na výletě s kamarádkou, už jsme byly po pěším výletě unavené a šly jsme na nádraží, když vtom jel okolo nějaký známý mé kamarádky autem a prý - holky, já vás svezu do Rumburka. Sedly jsme si a co myslíte? Pán byl opilý a jel jako by nás ukradl. Byla jsem strachy bez sebe a někde kolem Krásné Lípy jsem si pod nějakou záminkou nechala zastavit a dojela to vlakem, protože jsem nechtěla být součástí případné nehody. A dodnes si myslím, že jsem dobře udělala.

Třetí událost se mi stala v Krkonoších, kdy jsme šli ze Špindlu podle Labe na chatu na Bílé Labe a bylo poměrně dost sněhu. V zimě se brzy smráká a tak se stalo, že jsme vyšli z té chaty až za setmění a nevím proč jsme vyrazili po Dřevařské - jenže po pár desítkách metrů sněhu přibývalo a já jsem měla ty závěje až nad kolena, brzy jsem byla velmi unavená a sotva jsem lezla, šli jsme pěšky! kolegové byli vysocí a silní a zvládali to, já už hůře, na Slávii jsme došli až kolem 20té hodiny a málem po nás vyhlásili pátrání. Na pravé noze jsem měla malý flíček omrzliny, a od té doby vím, že to byla chyba, v horách se riskovat nemá.

S tím souvisí další, čtvrtý příběh: Byli jsme na dovolené v Roháčích, léto, v chatě Kožiar a parta mladších účastníků si řekla, že půjdeme na celodenní výšlap. U Žiarské  chaty se skupina rozdělila na dvě části a jedna šla vlevo a druhá vpravo a kde že se setkáme? Tipli jsme si, po prohlídce mapy, že u Roháčských ples. Já, pochopitelně, jsem musela s nimi, mladými holčinami, ač mládí už mi dávalo dlouho sbohem. Cesta nám ubíhala, šly jsme s děvčaty kus cesty za cizími mladými chlapy a tak jsme na Smutné sedlo 1965 m n.m. vyběhly poměrně rychle, pak dolů k plesům, počasí bylo skvostné a daleké výhledy odměna za námahu, přibližně na místě jezer jsme se potkali s druhou skupinou a vyrazili na další část trasy. Jenže! brzy nám došlo pití a jídla už taky nebylo moc a najednou jsem měla a nejen já, krizi, právě u náročného místa, na Baníkově, 2.178 m vysoko, kde se skála musela vyšplhat i za pomoci řetězů. Ještě, že moje kolegyně měla tehdy sebou velký grep a o ten se se mnou rozdělila. Takže jsme to došly, horko těžko, přes Prieslop a Jalovecké sedlo, po zelené, tuším, až na Žiarskou chatu,  tam jsme si daly pivo a zbylých sedm km jsme na ubytování došly po silničce dole kopcom jako loutky, ani netušíte, milé KOČKY, jak ráda jsem si pak dala večeři, kterou nám schovali. Tak vyřízená jsem nebyla ani po skládání uhlí.

Milé KOČKY - tady foto z této dovolené, nikoli však z popisované trasy:












Medvěda jsme nepotkali, ač tam žijí a neměl by s námi žádnou práci, neb jsme byli polomrtví.

( a to nemluvím o těch maďarských rodinách, které jsme tam potkávali - panička v sandálkách, děti v tričku a kraťáskách a netušili, jak daleko mají do cíle )... od té doby vím, že je dobré v horách mít v batohu suché oblečení na převléknutí a dost pití a jídla....a nějakou tu pláštěnku, neb náhlá bouřka na Šumavě umí také překvapit!